sweet words

12: Hoseok

Nechtěl jsem u toho být a Jin to nejspíš moc dobře věděl. Ale já prostě nemohl znovu slyšet, jak Jimin naříká a prosí, abychom přestali. Nevím proč, ale jakoby mi to trhalo srdce. Nechci se tak znovu cítit. Když jsem se pak ale znovu podíval do jeho očí. Nemohl jsem ho tady jen tak nechat. Ne teď, když jsem sem už přišel.

Bylo to přesně takové, jaké jsem čekal. Brečící Jimin, tisknoucí se ke mně a já neschopnen mu jakkoli ulevit od jeho bolesti. Asi v půlce šití úplně odpadl a já mu zbytek doby prohraboval jeho černé zpocené vlasy a šeptal utěšující slůvka.

Když už bylo konečně hotovo, odnesl jsem ho k sobě do pokoje a šel zkontrolovat Taeho, kterému Jin mezitím podal jeho prášky, které Namjoon stihl vyzvednout.

Zaklepal jsem na dveře od jeho pokoje a vešel dál. On ležel na posteli a pravidelně oddechoval. Sedl jsem si k němu a pročísl mu rukou jeho vlásky.

,,Hyung, ty máš Jimina rád?" zeptal se mě najednou a já nevěděl, co mám říct. Mám Jimina rád? Nějakým způsobem určitě ano. Mám ho rád jako... kamaráda? Ale u Jina ani Namjoona nemám takové pocity jako když jsem s ním. Jako Taeho také ne. Takže, jak to vlastně je?

,,To je jasný, ne?" usmál jsem se a doufal, že to mu jako odpověď bude stačit.

,,Takhle to ale nemyslím hyung. Já myslím, jestli ho máš rád tak, jako se mají rádi Jin-hyung a Joon-hyung." zasmál se a podíval se mi hluboko do očí. Já jsem se nad tím zamyslel a nakonec mu odpověděl:
,,Na tohle je ještě brzy Tae, ale myslím, že bych ho jednou takhle mohl mít rád." pousmál jsem se a dal mu pusu na čelo.

Když jsem vešel zpátky do svého pokoje, Jimin byl už vzhůru a zmateně se rozhlížel po pokoji. Když jsem v jeho očích ale uviděl slzičky okamžitě jsem k němu přiběhl a obejmu ho. Nevím proč, ale v tu chvíli mu to prostě přišlo správné - jako kdyby to bylo to nejlepší řešení.

Jimin se na mě vyděšeně podíval a když zjistil, že to jsem opravdu já, kdo ho objímá, opřel se o moji hruď a nechal pár posledních slz, aby mu steklo po tváři. Ty jsem setřel rukávem a přitáhl si Jimina o kousek blíž; opravdu ale jen o kousek.

,,Copak se děje princezno? Přece bys neplakal." usmál jsem se a on se trošku pousmál taky. Pak se ale znovu zavrtal do mého objetí a zavrtěl hlavou. Měl jsem chvíli pocit, že se z něj už opravdu stala kočka.

,,N-neříkej mi princezno." zamumlal mi do ramene a já se jen tomu jen zasmál.

,,A jak ti mám tedy říkat, hmm?" zašklebil jsem se a i s ním se pomalu položil na postel. On jen zakňučel nad ztrátou tepla a přitulil se blíž k mému boku. A připadalo mi, jakoby celý vesmír začal dávat smysl. Jakobych tu byl právě pro tenhle moment; tuhle chvíli. Že tohle se prostě mělo stát. Že jsem měl zachránit Jimina. A že je správné s ním být teď v jedné posteli a tulit se k němu a říkat mu princezno.

,,To nevím, ale ne princezno." umanul si a hlavu zavrtal víc do mé hrudi. Mám trochu pocit, že pořádně ještě neví, co dělá. Asi je ještě pořád unavený.

,, Tak dobře. Až mi řekneš, jak jinak bych ti měl říkat a mě se to bude líbit víc, než ti říkat princezno, tak ti tak možná budu říkat. Do té doby jsi ale moje princezna." usmál jsem se a až poté mi došlo, co jsem to vlastně řekl.

,,Tak dobře, ale budu jen tvoje princezna." zasmál se a já si ho musel přitáhnout trochu blíž. Byl tak sladký a rozkošný. Jako malinké koťátko.
,,Ale dokud mi budeš říkat princezno, tak já ti budu říkat... třeba... Seokie." usmál se a roztomile zastřihal ouškami.

,,Dobře princezno, ale teď už spinkat. Přece bys nechtěl být zítra nevyspinkaný." usmál jsem se a dal mu drobnou pusu do vlasů. On se jen zachichňal a trochu zavrněl - dobře mám asi nový nejoblíbenější zvuk.

Do pokoje najednou vtrhl Jin a já se na něj jen otočil a naznačil mu, ať mluví potichu.

,,Hobi, promiň že jsem ti to nestihl říct dřív, ale našel jsem nějaký prášky tlumící bolest a tak jsem je dal Jiminovi. Jenže teď jsem zjistil, že hybridům se má dávat jen půlka, protože pak jsou úplně mimo, ale jak vidím, to už jsi asi zjistil." nervózně se zasmál a s popřáním dobré noci opustil můj pokoj a já se mohl konečně zpátky přitulil k tomu spícímu koťátku.

Když jsem se ráno vzbudil ležel na mě celým tělem a peřina byla na zemi. Nevím proč, ale přitáhl jsem si ho k sobě blíž a pořádně se zabalil do jeho objetí. Bylo tak příjemné cítit poblíž sebe někoho. Najednou se začal probouzet a já nevěděl, jak bych mu vysvětlil, proč na mě leží a proč na něj koukám jak na nějaký svatý obrázek. Zavřel jsem tedy oči a čekal, co se bude dít.

Chvíli to vypadalo, že jsem zazmatkoval zbytečně, ale pak jsem ucítil jak zvedl hlavu a celičký ztuhl. Pak na mě koukal a různě se otáčel a vrtěl a nakonec ze mě vstal. Měl jsem co dělat, abych nezakňoural nad ztrátou tepla. Znenadání se ale zase prohla matrace a Jimin mě zabalil do peřiny a znovu se ke mně přitulil. Já jsem ani chvíli neotálel a přitáhl si ho blíž k sobě.

,,Jak dlouho jsi už vzhůru princezno?" zeptal jsem se ho nevinně, přičemž jsem si nemohl odpustit nepohladit ho po vláscích.
On jen pokrčil rameny a hlavu přitiskl o něco víc k mojí ruce a začal potichounku vrnět. A já ani nedutal. Fascinovalo mě to. Ten zvuk - hebký, možná jako pohlazení teplého větříku.

,,Ani nevím. Začala mi být zima a všiml jsem si, že jsem v noci musel shodit peřinu." usmál se na mě. Já jen přikývl a nepřestával ho hladit. Někdy jsem i zavadil o jeho ouško, ale neodvažoval jsem se ho po nich hladit. Bál jsem se. Nechtěl bych mu už znovu ublížit.

,,Jestli mě takhle budeš dál drbat tak asi brzo zase usnu." zamňoukal, ale nehnul se ani o píď. Přál bych si takhle zůstat. Možná třeba napořád.

❁

tak a je tu konec téhle soft kapitolk 💜

purple u sweeties💜💜