sweet words

8: Hoseok

,,Víš Jimine že to, co děláš vůbec není pro tebe zdravé? Jak vůbec dlouho takhle můžeš vydržet? Jsi první hybrid, kterého to vidím dělat." vyhrkl jsem a hned toho zalitoval, protože on okamžitě začal všemožně kroutit ocáskem a smutně se mračit. V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než ho pohladit ve vláscích, což ho - k mému údivu - okamžitě uklidnilo. Možná bych se ani nedivil, kdyby mi tu začal vrnět. Byl tak roztomilý.

Z přemýšlení mě vytrhl az jeho hlas.
,,Tři dny."
,,Nejdéle jsem to vydržel tři dny. Pak jsem omdlel a na dva týdny jsem byl totálně nepoužitelný. Od té doby to udržuji nejdéle na osmi hodinách. Pak si musím dát tak čtyři hodiny pauzu." řekl a já mu v očích viděl neskutečný smutek. Nechtěl jsem aby se trápil. Teď už ne. Předtím by mi to bylo asi jedno, ale ted nevím, co mám dělat. Nemůžu je nechat jít zpátky do království, tedy alespoň ne Jimina. Když je ale neodevzdám nedostanu peníze. Taemu nebudu mít z čeho zaplatil léky. Nemůžu přijít i o něho. O něho už ne.

,,Hobi slyšíš mě?" vytrhl mě z přemýšlení Jiminovo smutný hlásek a já jen zavrtěl hlavou. Tohle budu muset nějak vyřešit a to co nejdřív.

,,Já jen, žes vypadal tak smutně." povzdechl si Jimin a opět zavřel oči.

,,Tomu bys nerozuměl princezno." povzdechl jsem si a posunul se trochu níž, takže mi teď Jimin ležel a břiše. Nevím proč ale měl jsem chuť si ho zabalit do objetí a už nikdy nepustit. Měl takové roztomilé tvářičky.

,,Neříkej mi princezno a jak víš, že bych tomu nerozuměl? To chceš snad říct, že jsem nějakej opožděnej nebo co? Vždyť nemůžeš být o nic starší než já." otočil se k mému obličeji a já na něm viděl jeho soustředěnost, aby si znovu neublížil. Musel jsem se tomu v duchu zasmát, protože vypadal opravdu vtipně, když se na něco tolik soustředil.

,,To vůbec ne princezno. Jen přemýšlím, co s vámi dvěma udělám." zamyslel jsem se nahlas a pozoroval dál jeho obličej. On se ale celý napl a nejspíš nevědomky si obmotal ocásek kolem nohy.

,,Jako jestli nás zabiješ hned tady nebo nás pak zase vrátíš na hrad?" zeptal se vystrašeně a z oček se mu začaly kutálet obrovské slzy. Rychle jsem je všechny šetřel a přitáhl si ho opatrně trošku blíž k sobě. Achjo, to opravdu musí okamžitě přemýšlet nad těmi nejhorším scénářemi? Zasmál jsem se pro sebe a vrátil svou ruku zpátky do jeho vlasů. Nevím sice proč, ale bylo to i pro mě svým způsobem uklidňující.

,,Ale princezno. Proč hned přemýšlím nad těmi nejhoršími možnostmi? Popravdě přemýšlím, jestli vás poslat na hrad nebo vás na chvíli nechat u sebe, než budete alespoň trochu samostatní. Potřebuji totiž akutně alespoň nějaký vyšší obnos peněz, který bohužel nemám." smutně jsem se na něj usmál a dál čechral jeho jemné vlásky. Proč to musí být tak složité. Proč prostě nikdy nemůže jít nic podle plánu? Proč nemůže být prostě jen další namyšlený princ. Bylo by o hodně jednodušší ho zabít.

,,Co když bych ti ten obnos peněz mohl zajistit?" hlesl do ticha Jimin a já celý ztuhl.

,,Jak to myslíš princezno?" zeptal jsem se ho pro jistotu a vzal ho za bradu tak, aby se mi koukal do očí.

,,Přesně tak, jak to říkám Hobi. N-než jsem odjel, v-vzal jsem si peníze, které bych potřeboval na jídlo a na palubní vstupenku na loď, která samozřejmě není nejlevnější. Teď už mi to ale bude k ničemu hádám. Tak co kdybych ti ty peníze dal?" zeptal se mě s jiskřičkami v očích a já nevěděl, co říct. Můj mozek vypnul a já jakobych se zasekl v čase. Jak jako dal? Kolik u sebe proboha to malý pískle nosí? Vrtalo mi hlavou.

,,Hobi čemu jsi na tom nerozuměl?" zeptal se mě s úsměvem na tváři a zatřepal hravě ušima. Jimine, co mi to sakra děláš? Jak můžeš být tak roztomilý? Uvědomuješ si to vůbec?

,,Samozřejmě že jsem tomu rozuměl, jen nechápu, proč bys něco takového dělal." zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a dál sledoval jeho plné rty a naducané tvářičky.

,,No, něco málo ti určitě dlužím za obvazy a ošetření a pak nocleh, jídlo a pití bude určitě také něco stát, tak bych ti to dal dopředu." usmál se na mě a já znovu nemohl uvěřit vlastním uším. A znovu jsem se sám sebe musel zeptat. Kolik peněz u sebe doprkna může po kapsách nosit.

,,Tak dobře, dobře. Zítra to klidně ještě probereme. Teď už ale půjdeme spát, jinak zítra neujdeš ani krok." zasmál jsem se a cvrnkl ho do nosu. On se zasmál taky a já nemohl z jeho úsměvu spustit oči. Přál bych si, aby měl o hodně více důvodů se takhle usmívat.

V tu chvíli mi bylo ale jasný, že i kdyby chtěl zítra neudělá ani krok, protože ho stejně celou dobu ponesu. Nevím proč jsem se tak rozhodl, ale pro zítřek bych chtěl, aby se cítil jako princezna a někde hluboko uvnitř jsem si přál, aby to byl jen moje princezna.

❁

Good night sweeties 💜💜
purple u