sweet words

18: Jimin

Pokusil jsem se během dopoledne uvařit něco k obědu, přestože na Jinovo kuchařské umění nikdy mít nebudu, hodně jsem se snažil. Jinovi jsem se snažil vždy jakkoli pomáhat, abych se pár receptů také naučil a nemusel mi pořád stát někdo za zadkem. Záda už byla naštěstí dnes lepší a mě nedělalo takový problém se hýbat nebo delší dobu stát.

Také jsem si nemohl nevšimnout, jak poslední dobou tráví Jungkook čím dál více času s Taem, z čehož jsem měl neuvěřitelnou radost. Kook nikdy nebyl takový typ člověka, který by si rád někde dělal nové kamarády nebo se vůbec s někým seznamoval, ale s Taem mu to vůbec problém nedělalo. Byl jsem za to moc rád.

Jakoby mi někdo četl myšlenky. Oba se z ničehož nic vynořili ve dveřích, přičemž jim na tvářích hrály šťastné úsměvy. Posadili se ke kuchyňskému stolu a já pokračoval ve sve snaze o vaření. Opravdu s ev tom budu muset ještě hodně zlepšit.

,,Minnie? Hobi tu už není?" zeptal se zvídavě Tae a já jen zavrtěl hlavou v nesouhlas. Nevím proč, ale sevřelo se mi srdce. Hrozně moc. Proč to tak bolí? A zrovna když mluvíme o něm? Snažil jsem se na sobě nic nedat znát a dal se věnovat kuchyňskému pultu.

,,Tak to je úžasný." úlevně si vydechl Jungkook a pak se podíval na můj smutný - ale převážně nechápavý výraz.

,,Co se tak tváříš? Vždyť to sis nevšiml, jak tě úplně očividně balí? Je to nechutný. Navíc on je vrah Jimine. Chápeš to? Víš kolik už musel zabít lidí?" prskal na mě Jungkook a mě se ještě více sevřel tlak na hrudi. Co to pro Krista je? Proč to tak bolí? Já nechci, aby to tolik bolelo. Musel jsem odložit vařečku a opřít se zády o linku.

,,H-hyung? Jsi v pořádku?" zeptal se mě opatrně Tae. Já mu to jen odkýval, ale ta bolest neustupovala.
,,J-já radši dojdu pro Jina. Sedni si do obýváku." řekl pro změnu Jungkook a hned na odešel pryč. Tae přešel ke mě a pomohl mi se dostat až ke gauči, na který mě posadil. Jin přišel hned v zápětí s Jungkookem za sebou a klekl si přede mě.

,,Jiminie, copak se děje?" zeptal se celý ustaraný. Přiložil mi opatrně ruku k čelu a zkoumal, jestli mi něco není.

,,Já nevím hyung. Prostě už od rána je se mnou něco špatně. Jakoby mě něco svíralo." snažil jsem se mu to alespoň nějak vysvětlit, ale ten pocit začínal čím dál více sílit. Proč já?

,,A bolí tě jakoby u srdce?" zeptal se po chvilce Jin. Já mu to jen odkýval a obejmu silněji polštář. Proč to tak moc bolí?

,,Jiminie, víš něco o tom, když si hybrid někoho vytiskne?" zeptal se mě a pohladil mě po vlasech. Já záporně zavrtěl hlavou a nechával se hladit. Bylo to příjemné. Jin si jen zkroušeně povzdechl a podíval se mi do očí.

,,Je to něco, co vám hybridům zůstalo po zvířatech. Takový instinkt. Víš, když se zvířátka někdo ujme, tak se stane, že ho začne zvířátko vnímat jako svého páníčka. Nechce se od něj hnout. Je na něm jakoby závislý. A přesně to se děje i většině hybridům. A trošku to vypadá, že tobě se to stalo taky. Hoseok je teď totiž hodně daleko víš? A tobě se po něm nejspíš stýská a něco uvnitř tebe se hrozně moc trápí. Bohužel tady není nic, jak bych ti mohl pomoct." pousmál se na mě smutně Jin a pohladil mě po zádech. Můj pohled se ale zakotvil na Jungkookovi, který se nemohl přestat mračit. Zklamal jsem ho? Vždyť Seokieho vůbec nemá rád. Musel jsem ho určitě hrozně moc zklamat.

,,Takže to je v podstatě další věc, za kterou Hoseok může a Jiminovi to akorát ubližuje. Co bude vůbec dělat, až to zjistí? Určitě nechá Jimina akorát tak trpět." odfrkl si Jungkook a nasupeňe odkráčel z pokoje.

,,H-hyung prosím, neříkejte to Hobimu. Já nechci být zase sám." zašeptal jsem a smotal se do klubíčka. Jin mi jen znovu prohrábnul vlásky a odešel pryč i s Taehyungem. To byla přesně ta chvíle, na kterou jsem čekal. Konečně jsem mohl nechat stékat slané potůčky slz po mých tvářích. Najednou však na mně něco přistálo a já leknutím naskočil snad o půl metru. Jakmile jsem však zjistil, co ta věc vlastně je, začal jsem hlasitě vrnět. Vonělo to jako ON.

,,Jen si to obleč Jiminie. Možná ti to pomůže, aspoň trošku." bylo slyšet, jak se slabě usmívá. Já udělal přesně to, co po mě chtěl. Bylo to tak příjemné. Jakoby mě objímal že všech stran. Tak zatraceně moc příjemné.

,,Jiminie. Můžu se tě na něco zeptat?" otázal se mě a já mu položil hlavu do klína. Bylo to moc příjemné. Všechno najednou vonělo jako Hobi. Nemůžu tuhle mikinu dostat k Vánocům?

,,Ptej se." skoro jsem zavrněl a dal se nechával unášet tou sametovou vůní.

,,Vím, že mi do toho nic moc není, ale nějak si nejde nevšimnout, jak jsi rád s Hobim. Já jen... cítíš k němu něco? Něco víc, než jen to, co ti říká to zvířátko v tobě?" mluvil na mě pomalu a opatrně, jakoby se bál, aby něco neřekl špatně. Popravdě o tomhle jsem už párkrát přemýšlel, ale k ničemu jsem nedošel. Možná mi to Jinnie-hyung pomůže vysvětlit.

Za tu dobu, co jsem tady, jsem si na Jina hrozně moc zvykl. Je jako straší bratr. Vždycky se o mě tak pěkně stará. Jen bych byl radši, kdybych neležel tak často u něj v ordinaci.

,,Já nevím Jinnie-hyung. Co vím ale určitě je to, že jsem ještě nikdy nic takového necítil. Je mi s ním vždy tak příjemně. On... je na mě tak strašně hodný. Stará se o mě jako o princeznu. A ten jeho úsměv. Vždycky když se na mě usměje, tak mě to zahřeje u srdíčka. Je jako sluníčko. A vždycky, když mi říká princezno, tak mi začíná rychleji bít srdíčko a mám chuť ho objímat. Co to je hyung? Co to je za pocity?" zvedl jsem k němu hlavu a zadíval se mu do očí. On se jen něžně usmíval a dál mě hladil ve vlasech.

,,Víš Jiminie, mám takový pocit že to, co cítíš je láska." říkal a přitom se usmíval. Já to ale moc nechápal. To jakože nejen, že jsem si Seokieho vtiskl, ale ještě jsem do něj zamilovaný? Vždyť, co budu teď dělat? Jak mu to mám říct? Nechci ho ztratit, ale mám strach, že právě to se kvůli těm pocitům stane.

Hezký zbytek večera 💜💜