sweet words

11: Jimin

Hned jak uviděl Hoseoka, vrhl se mu okolo krku a začal plakat. Já jsem na něj jen nevěřícně koukal a nezmohl se na nic jiného. Byl sotva kost a kůže. Divil jsem se, že vůbec dokáže chodit, ale jak jsem tak koukal, nejen já z toho byl překvapený. Jin na něj koukal stejně nevěřícně jako já.

,,H-Hoseokie." ozval se chraplavým, sotva slyšitelným hlasem.

,,J-já myslel, že jsi mě tu nechal, ž-že jsem pro tebe už jen z-zbytečná zátěž. J-já slibuju, že se uzdravím. Slibuju, že hned jak to půjde začnu pracovat. Jen prosím. Neopouštěj mě." brečel mu na rameno a pevně ho objímal, stejně jako Hoseok pevně objímal jeho.

,,Ale Tae, ty hlupáčku. Přece si nemyslíš, že bych tě tu nechal. Vždyť jsi tu měl Jina, který si o tebe staral. Navíc, díky Jiminovi budeme mít na tvoje léky. Tak už neplakej, už bude jen dobře." usmíval se Hobi a já viděl, že uvnitř brečí taky. Stejně jako Tae. Nevím jak, ale prostě jsem cítil tu obrovskou lásku, co k Taemu cítil. Byla asi taková, jako ta, co chovám já ke Kookovi - a přesto jsem chtěl být já tím, koho bude Hoseok takhle objímat.

,,C-cože? K-kdo je Jimin?" zahuhlal Tae a začal se rozhlížet po místnosti. Já jsem pomalinku zvedl ruku a díky tomu se jeho zrak upřel přímo ke mně. Chvíli jsme na sebe s úsměvem koukali a než jsem stačil cokoli říct, tak ke mně přiběhl a vykuklil očka a mám takový pocit, že sledoval má ouška.

,,H-Hobi, on je jako byl Yoongi?" zeptal vyjukaně dál mě se zájmem v očích zkoumal a pozoroval.

,,Tak trochu Tae." usmál se Hobi a přešel k nám.

,,A taky nás opustí jako Yoongi?" zeptal se po chvíli smutně Tae a já jen nechápavě svraštil obočí. Kdo je zač ten Yoongi?

,,Ne Tae, znovu to už nedovolím." usmál se smutně Hobi a vzal si Taeho do náruče. Já ale viděl, jak ho to bolelo a chtěl jsem říct něco jako nebuď smutný nebo neboj, já určitě neodejdu, ale nezmohl jsem se na nic z toho a tak jsem se jen koukal na Hoseokovi záda mizející v chodbě.

,,Takže Jimine, teď tobě ošetříme tu nožku." usmál se na mě vstřícně Jin, ale já mu to nevěřil ani za mák. Nikdo takhle neobrátí za takovou malou chviličku. Nikdo. Proto jsem nohu stáhl blíž k sobě a trochu bojácně se na Jina podíval. Ten si jen povzdechl a sedl si přede mě na bobek.

,,Jimine promiň, jestli jsem na tebe byl na začátku až moc nepříjemný, jen prostě bráním to, co je mi drahé. Dovol mi to tedy prosím napravit." usmál se na mě znovu a podal mi ruku. Tentokrát to bylo ale jiné. Možná proto, že mi jeho úsměv už nepřišel tolik křečovitý a umělý nebo proto, jakým tónem se mnou mluvil. Asi z těchto důvodů jsem mu mojí ruku podal a s jeho a Kookieho pomocí se dostal až někam za kuchyň do malé komorní ordinace.

Byla vcelku malá. Jin tam měl pracovní stůl, uprostřed místnosti bylo lehátko pro pacienty. Hned po pravé strašně byly dvě velké bílé skříně s prosklenými vitrínami, kde byli různé prášky, knížky a letáčky. Pak tam stály různě rozmístěné bílé komody a naproti nám byli další dřevěné dveře.

Jin mě opatrně posadil na lehátko a odvázal mi obvazy na noze. Trošku mě vyděsil jeho výraz potom, co uviděl tu ránu. Okamžitě se ale hodil zpátky do ledového klidu a poprosil Kookieho a o nějaký roztok z druhé vitríny. Ten mu ji v pár vteřinách donesl a se zájmem sledoval, co se bude dít dál.

Narozdíl ode mě Kook miloval krev. Už od mala chtěl být doktorem, což mu jeho postavení nedovolovalo. To mu ale nezabránilo ve volném čase číst jednu odbornou knížku za druhou nebo prostě jen chodit na různé pitvy a operace, kam mohla veřejnost.

Po snad hodině utrpení se Jin přestal rýpat v mojí noze a vzal si do ruky jehlu a nitku a začal si něco připravovat. Já se jen vyděšeně koukl na Jungkooka, který mi však nevěnoval žádnou pozornost a se zájmem pozoroval Jiná při práci. Jako na zavolanou se ve dveřích objevil Hoseok a přešel k blonďákovu pracovnímu stolu.

,,Potřebuješ něco Jine?" zeptal se ho a koukl se do jeho rukou. Pak se otočil na mě a já se jen usmál a zamával mu. On se však vyděšeně otočil zpátky na Jina a mě zachvátil nepříjemný pocit, že něco není v pořádku.

,,Opravdu si myslíš, že to je na šití?" zeptal se ho Hobi se smrtelnou vážností a znovu se otočil na mě.

,,Ano a právě proto tě tu potřebuju. Jak sám víš už před měsícem nám došli poslední anestetika, takže potřebuju, abys Jiminovi dělal psychickou podporu. Jungkooki bude pomáhat se šitím. Připrav se na to, že to vidím tak na deset az dvanáct stehů." obeznámil Hoseoka s fakty a mrkl na Jungkooka, který se asi už nemohl dočkat, až bude poprvé při něčem takovém pomáhat. Hobi si jen nervózně prohrábl vlasy a přešel ke mně, sedl si na lehátko a vyhoupl si mě do klína. Já se k němu jen přitulil a užíval si té chvilky, kdy ho mám jen pro sebe.

Tu mi ale okamžitě překazilo zaklapnutí zámku a já asi až moc pozdě zjistil, že měl jen odvést pozornost od toho, že mi svážou nohu tak, abych s ní nemohl ani pohnout. A pak to začalo. Při prvních pěti stezích jsem nevnímal nic jiného, než tu ostrou bolest, co mi projížděla nohou a jen matně si vzpomínám na to, že na mě Hobi mluvil a snažil se mě nejspíš utěšit. Po šestém stehu jsem přestával vnímat okolí a jediné, co si pamatuji jako poslední, je Hobiho pevné objetí a slova slibující že budu zase v pořádku.

❁

Tak to máme konec kapitoly další kapitoly. Snad se vám líbila ><
brzy napočtenou (?)
purple u 💜💜