sweet words

5: Hoseok

Už dva dny jsem jim na stopě a upřímně, mám z toho hodinu po hodině lepší a lepší pocit. Musím ale uznat, že stopy se alespoň snažili zamaskovat - stejně jim to ale nebylo co platné. Možná bych ho mohl zabít rychlou a více méně bezbolestnou smrtí, ale co by to bylo potom za život
Osmnáct let si žije v luxusu, tak alespoň jednou okusí ryzí chuť života.

Pomalu se začínalo smrákat, ale ani to mi dnes nezabránilo jít dál po stopě. Něco mi říkalo, že jsem blízko, hodně blízko. Tak jsem nezpomaloval ba naopak, ještě jsem zrychlil svůj krok a následoval jejich kroky vedoucí lesem.

A opravdu. Nemýlil jsem se. Ani ne po půl hodině jsem je našel, jak nenápadně leží pod jedním z vysokých dubů. Leželi na nějaké tmavé dece, pod hlavami měli batohy a ten vyšší objímal kolem pasu menšího černovláska. Co mě ale zarazilo bylo to, že nikde nebyly pouta řetězy, prostě cokoli, co by naznačovalo, že tu jeden z nich nechtěl být. To ale nebyl můj problém. Nebudu řešit proč je všude, že Jimin unesl Jungkooka a teď si tady v pohodě spí, jakoby se nechumelio - není to můj problém.

Mlčky jsem tedy vyčkal za hustými keři, dokud si jsem si nebyl jistý, že oba dva tvrdě spí. Jakmile jsem si tím byl stoprocentně jistý, potichu jsem se k nim vydal a z kapsy na stehně si vyndal větší nůž.

Bylo mi jasné, že ten větší bude Jimin a ten menší Jungkook, tak jsem se rovnou vydal k tomu většímu a ze zadu jsem se k němu přikradl. Tomu, co jsem však viděl, jsem nechtěl ani za mák věřit.

Klečel jsem přímo nad ním a koukal mu do tváře. V jeho vlasech jsem uviděl dvě - bezpochyby - kočičí ouška. Jediné, co se mi v hlavě honilo bylo, jak je to krucinál možné? Vždyť král ani královna hybridi nebyli. Možná ho adoptovali, co ty víš, říkal jsem si, ale prostě mi to nesedělo. Nebo je třeba nemanželský bastard, napadlo mě a nechtělo to opustit mojí hlavu. Že by královna podváděla krále? Nebo král královnu?

Shlédl jsem znova na něj a nemohl z něj spustit oči. Nevím proč, ale možná bych takhle seděl i hodiny, možná i dny - kdo ví, kdyby má ruka, která držela nůž, neklesla na jeho bok a jeho to neprobudilo. Ani nevím, co se pořádně stalo, ale v jedné chvíli jsem koukal na něj a ve druhé se držel jednou rukou za hlavu a druhou hledal nůž, který mi vypadl.

Po snad nekonečně dlouhé chvilce jsem uslyšel bolestné zamňoukání a s úsměvem se otočil za zdrojem zvuku protože mi bylo jasné, co se asi tak mohlo stát.
,,A heleme se, ten nůž se přeci jen našel." ušklíbl jsem se a zvedl se ze země, přičemž jsem si oprášil dlaně, na kterých jsem měl stále hlínu. Udělal jsem pár kroků v před, díky čemuž mladší černovlásek okamžitě vyskočil na nohy. Jimin ho chtěl nejspíš skrýt opět za sebe - jako ho měl celou dobu - ale při jeho pokusu se zvednout, se mu nůž zaryl akorát hlouběji do lýtka, nad čímž jsem se musel nahlas uchechtnout. Můj smích si vysloužil snad ten nejvražednější pohled, jaký jsem od toho malého černovlasého hybrida kdy dostal.

Přiblížil jsem se tedy ještě o pár kroků blíž a byl u nich tak blízko, že kdyby Jungkook chtěl, tak by mi mohl klidně dát facku. Naneštěstí to bylo ještě malé pískle, které ve mě vzbuzovalo spíš smích než jakýkoli druh respektu. Jimin se opět pokusil postavit a tentokrát se mu to dokonce i povedlo. Já jsem se naopak rychle sklonil a z lýtka mu nůž vytáhl, což způsobilo jeho bolestné zanaříkání - nebo spíše zamňoukání. Mladší k němu okamžitě přiskočil a zběžně pohlédl na jeho nohu, pak na mě a pak znovu na jeho nohu. Pak si rychle vyndal z batohu nějaký šátek a obvázal mu ji, což jsem jen s úsměvem na rtech pozoroval.

,,Tak vy princezny, až si to tu doděláte, tak si hezky sednete na zadky a budete poslouchat, co se vám budu snažit říct! Je vám to jasné!?" rozkázal jsem jim a s úsměvem sledoval jejich počínání. Chvíli to sice vypadalo, že se mě Jimin pokusí uškrtit, nakonec ale oba skončili hezky zadkem na dece a já jim konečně mohl objasnit jejich situaci.

,,Tak dobře princezny, situace se má takhle. Buď půjdete hezky poslušně se mnou nebo zabiju tebe Jimine a Jungkooka odvedu s sebou. Máte na výběr, v rámci možností." uchechtl jsem se a pohodil si v ruce s nožem od krve. Budu ho muset někde umýt nebo aspoň otřít.

,,A proč bychom to měli dělat, jsme dva, hravě tě přepereme." prohlásil mladší a zase vyskočil na nohy a postavil se přede mě. Jimin mu něco říkal, ale to jsem neslyšel.

Rychle jsem Jungkookovi podkopl nohy a pohlédl na něj s úsměvem na rtech.
,,Máš jediný štěstí, že je na tebe vypsaná vysoká odměna, jinak bych tě už dávno zabil. Půjdete se mnou, protože mi za to dají zaplaceno."
,,Navíc" odfrkl jsem si povýšeně a postavil se na nohy, nechávajiv chlapce na zemi u mých nohou ,,pochybuju, že tvůj brácha takhle někam daleko dojde a brzo se mu to zanítí, tak bych dobře volil svá slova a tón, kterým se mnou mluvíš."

Oba na mě se strachem hleděli v očích a já se musel jen pochválit. Tohle se mi opravdu daří. Teda dařilo by se víc, kdybych už předtím dokázal zabít Jimina. Proč jsem to sakra neudělal? Proč jsem na něj místo toho koukal a nedokázal z něj spustit oči!? A proč mám teď sakra takovou chuť za ním jít a vzít si ho do náruče a nést ho celou cestu? Vždyť je to rozmazlenej fracek, který si celých osmnáct let užíval luxusu na hradu. Měl jsem ho zabít, když jsem k tomu měl příležitost.

❁