Mist- |Avengers|

›věřící‹

Vzala jsem za mosaznou kliku a zamrkávala slzy. Proklouzla jsem dovnitř kostela a rychle za sebou přibouchla dveře. Cítila jsem, jak se kulka zaryla do dřeva a otřásla celými dveřmi. Zavřela jsem oči a cítila, jak se mi třese celé tělo a z očí mi vytékají slzy. Zbraň jsem pevně svírala v ruce.

,,Jste to vy, slečno?" ozval se nedaleko ode mě známý hlas.
Otevřela jsem oči a na tváři se mi objevilo překvapení a široký úsměv.

,,Elmunde? Ale vždyť...myslela jsem že jste mrtvý! Panebože, jsem tak ráda, že-"

,,Ano, mělo to tak vypadat. Krásně jsem zfalšoval svou smrt," přitakal Elmund a v jeho očích se mihlo něco, co jsem nepoznávala. Bylo to...zlo. Úsměv mi spadl.

Stál v uličce mezi lavicemi a zákeřně se na mě díval. Světlo zimního slunce prozářilo barevná okna a jejich barvy dopadaly na dlažbu.

,,Patrik tě měl přivést už dávno, ale připletl se do toho tvůj otec a nehezky se nám to zkomplikovalo. Naštěstí jsi opravdu důvěřivá vůči lidem, kteří znají tvou babičku. Patrika byla škoda, ale pro větší dobro musel padnout, navíc mám pocit, že tě začínal mít rád a to by mi vytvořilo jisté komplikace," uchechtl se a mnou zacloumal vztek.

,,Vy jste mě podvedl! Zabil jste Patrika! Jak jste to jen mohl udělat? A proč vůbec?!" hysterčila jsem a rozhazovala kolem sebe rozhořčeně rukama.

,,Celou dobu jsem věděl, co jsi zač. Jistěže jsem toužil po moci kamene nekonečna, ale také mě lákala představa většího výdělku. Vydělávala jsi miliony a mě dávala ubohé tisíce. Tohle nemohlo vydržet věčně," objasnil klidně a mě bodlo u srdce.

,,Ty..." začala jsem a rychlými kroky se k němu vydala. Buřinku jsem si nasadila pevněji na hlavu a napřáhla se s úmyslem udeřit ho pěstí pěkně do obličeje.

,,Přece bys nebila svého známého," zašvitořil a z pouzdra na opasku vytáhl pistoli a zamířil jí na mě. Uvědomila jsem si, že i já jsem vyzbrojena střelnou zbraní a prvně jsem ji uchopila do obou rukou a napodobila ho.

,,Ty prašivej zbabělej zmetku," dokončila jsem a pevně na něj mířila zbraní.

,,Važ slova, ty černá holko," zasmál se a jeho úsměv v sobě měl zlobu a podlost. Sevřel se mi žaludek.
,,Ale teď mi řekni, kde je ten kámen," rozkázal a já vzdorovitě zavrtěla hlavou.
,,Nikdy," sykla jsem.

,,Dobře, jak chceš," pronesl a s dunivou ránou mi střelil do holeně, která byla ještě včera zlomená. Nedokázala jsem už vnímat nic jiného než tu bolest. Už zase. Jakoby mi toho utrpení už nezpůsobil dost.

Padla jsem ke kamené zemi kostela a zbraň mi vypadla z ruky, jak jsem si tiskla krvácející nohu. Z různobarevných očích mi už opět tekly slzy.

,,Ten požár...za ten taky můžeš ty?" zavzlykala jsem. Jeho vrásčitá tvář starého mládence se opět zakřenila.

,,Samozřejmě. Myslel jsem, že když tě zneškodním pomocí 'nehody' neponesu negativní následky. Ale ten kámen tě chrání! A tak se ptám znovu, kde ho máš?!"

,,Ona ho nemá!" ozvalo se za mnou a mně se rozžehl v duši plamínek naděje.

,,Strangi," zasyčel popuzeně Elmund a opět na mě namířil zbraní. Tentokrát mířil mezi oči.

,,Tati," šeptla jsem nadějně.

,,Neboj se. Tohle se nikdy nestalo," řekl nesrozumitelnou větu a já nechápavě a bolestivě svraštila obočí. Bolest mi vystřelovala do kolena a chtělo se mi zvracet. Pomalu jsem ztrácela vědomí. I tak jsem zaznamenala záblesk zeleného světla.

V hlavě se mi hlasitě rozeznělo tikání vteřinových ručiček a tlukot srdce jsem cítila až v krku. Pod nohama jsem necítila pevnou zem. Hlava se mi motala. Oči jsem měla pevně zavřené a neměla odvahu je otevřít.

S dunivou ránou jsem padla na dřevěnou podlanu a narazila si nepříjemně žebra. Všechno ostatní mě však už nebolelo. Popáleniny jsem necítila, zlomenina jakoby neexistovala a kulka z mé nohy zmizela.
Otevřela jsem oči a nade mnou se tyčil otec a Steve.

,,Děláte si srandu, že jo?" optala jsem se se splašeným dechem.

,,Neříkej, že jsi překvapená. Každý přece ví, že kámen času dokáže čas i vracet," odpověděl prostě otec a pomohl mi na nohy.

Stála jsem uprostřed New Yorkské svatyně, na sobě oblečení z Tibetu, na zemi nedaleko ode mě plátěná taška s mými věcmi.