Mist- |Avengers|

›neklidný‹

Mezitím ve svatyni v New Yorku:

,,Strangi uklidněte se," vyzval Kapitán Amerika svého společníka, který přecházel po místnosti a nervózně si hrál s rukávy na svém rouchu a kousal si vnitřní stranu tváře.

Bylo to nezvyklé, protože obvykle uměl zvládat stresové situace skvěle a pod tlakem se mu pracovalo dobře a stres mu čistil mysl a dodával odvahy a adrenalinu. Dnes však ne. V této situaci, kdy mu odnesli dceru (která mimochodem podle Amerických zákonů o adopci už ani nebyla jeho dcera), se jeho myšlení stáčelo jenom a pouze ke skutečnosti, že Kingsley je společně s kamenem času v rukou Hydry a šance na to, že by se snad dalo zabránit vpadnutí Thanose a jeho armády na Zemi a uchránění kamenů nekonečna, se tak rozplynula.

,,Jak se asi tak mám uklidnit?! Kámen času je v rukou našeho nepřítele!" vyjekl doktor Strange a Steve Rogers najednou pocítil určitou míru nenávisti vůči arogantnímu čaroději. Byl zvyklý poslouchat arogantní a sebestředné pitomce a spolupracovat s nimi, koneckonců Tony Stark měl být jeho tchánem, ale i přes to ho skutečnost, že Stragovi záleží pouze na moci, kterou kámen času poskytoval a na jeho dceři mu příliš nesejde, ho více než zamrzela.

,,Vám více záleží na tom zpropadeném šutru, než na vlastní dceři?" tázal se tiše Steve a snažil se nadat příliš najevo svou zahořklost.

Strange se prudce zastavil v pochodování uprostřed místnosti a probodl blonďáka neutrálním pohledem.

,,Nikdy jsem jí nebyl příliš dobrým otcem, proč to teď měnit?"

,,Protože je to vaše dcera," připomněl netrpělivě Steve. Kdyby on měl dceru, nikdy by jí něco podobného neudělal, ani by ho to nenapadlo.

,,Zapřela mě!" argumentoval Strange.

,,Po tom, co jste se jí zřekl!"

,,Nebyla jiná možnost! Někdo, jako ty tomu vůbec nemůže rozumět! Tvoje snoubenka je už rok v bezvědomí, nedokážeš si ani představit, jaké to pro mě bylo, když má žena zemřela a na krku mi zůstala společně s depresí ještě malá Kingsley!"

A potom následovalo dlouhé ticho. Strange zhluboka dýchal a snažil se zadržet slzy, které se mu nahrnuly do očí, zatímco Rogers pečlivě vážil svých dalších slov.

,,To jsem netušil," vydral ze sebe nakonec omluvně.

,,Jak bys taky mohl? Ve složce SHIELDu o tom není ani slovo," opáčil už o něco klidněji doktor a pokusil se o sarkastické uchechtnutí. Nakonec z toho ale vyšel vzlyk.

,,Byl jsem hrozný otec. Vždycky. Bál jsem se té zodpovědnosti a jediné, co mě donutilo mít snahu prosazovat svou roli dobrého otce byla má žena... Po tom, co odešla, jsem věděl, že Kenny nikdy nebudu dobrým rodičem. Lámalo mi to srdce, samozřejmě že jsem se za to nenáviděl! Ale nešlo to jinak. Kdykoliv jsem se na ni podíval, viděl jsem v ní její matku a připomnělo mi to, jak neschopným jsem. Nedokázal jsem zachránit svou sestru, později ani svou ženu...a teď jsem ztratil i Kenny," vzdychl poraženě a se slzami v očích upíral svůj prázdný pohled na podlahu.

,,Ještě ji můžeme zachránit, věřte mi, je velmi silná a schopná, i když na to nevypadá. Je v ní víc, než myslíte, takže pokud ji nebudou příliš mučit nebo vydírat, kámen nikomu nesvěří," pokusil se o povzbudivou řeč Steve Rogers, ale nedokázal si ani v nejmenším představit, co jeho společník cítí. Oba zažili spoustu bolesti a zklamání ze sebe samých, ale každý se s tím vypořádal jiným způsobem.

,,Vy teda umíte člověka uklidnit," prsknul pobaveně Strange a nevěřícně zakroutil hlavou. Vypadal, jakoby se na chvíli zamyslel, jestli se začít smát vlastnímu utrpení nebo se ještě víc potápět v slzách.

,,Ještě ji můžeme zachránit," řekl Steve a v jeho hlase nebylo ani známky po nejistotě.

Najednou, jakoby se celá místnost rozhoupala a stěny začaly zářit zlatými a zelenými paprsky. Bylo to rychlé, i když čas jakoby na chvíli přestal pracovat podle obvyklých pravidel, takže ve skutečnosti nešlo říct, jak dlouho celý incident trval. Prostor se začal ohýbat způsobem, kterým jasně popíral zákony fyziky, stejně tak tok času a rychlost světla.

Kapitán Amerika byl zmatený, pořád si nezvykl na 'čáry máry' které ho poslední dobou provázely na každém kroku. Snažil se udržet rovnováhu v rozhoupané místnosti a nepadnout na zem, což mu bralo hodně síly a vyžadovalo množství úsilí.

Zatímco Strangovi se na moment zastavilo srdce a poté se mu v uslzených očích bleskla naděje.

Všechny paprsky dopadaly na jediné místo na schodišti, kde se po určité chvíli zhmotnila postava, i když slovo zhmotnila je pravděpodobně nevýstižné, neboť osoba představovala spíše ducha, obraz z mlhy, zářivou zlatou postavu se zelenýma očima bez duhovek, které oba propichovaly zkoumavým pohledem.

,,K-Kenny?" zašeptal zničeho nic doktor Strange. Osoba nepatrně pozvedla koutek svých zlatých nevýrazných rtů do úsměvu.

,,Co se to s ní stalo?" vydral ze sebe tiše Steve a pomněnkovýma očima skenoval zlatou postavu.

,,Vysvětlím ti to potom," zahuhlal Strange a vydal se pomalými kroky přes houpající se místnost k dívce.

,,Kde jsi?" zeptal se a zíral do velkých zelených očí, ve kterých šlo jen těžko rozeznat nějaký pocit.

,,To nemůžu říct. Tady je kámen, máš ho v levé vnitřní kapse, u mě zatím ještě není v bezpečí," promluvila zvláštním hlasem. Strange si automaticky šáhl na levou stranu hrudi a opravdu tam pocítil kamínek.

,,Najdete mě, to vím jistě, ale až rok poté, co se probudí Jennifer Stark, tak je to psáno v budoucnosti, jedině tak máme šanci... to ona vás za mnou dovede. Najděte ostatní Strážkyně kamenů. Jo a zavolejte někdy do toho motorestu v Seattlu, mají tam skvělý steak s hranolkami," pronesla a její poslední věta byla úplně vytržená z kontextu.

,,C-cože? Kenny-!" než se stačil Steve zeptat, co všechno to znamená a co to má co dočinění s jeho snoubenkou, která několik bloků odsud ležela v kómatu v nemocnici svatého Vavřince, zlatavá postava se rozplynula a místnost i čas se vrátily do původní rovnováhy.

,,Co se právě stalo?" dostal ze sebe přiškrceně Steve Rogers a oči stále upíral na místo na schodišti, kde se před několika chvílemi rozplynula jejich poslední naděje.