Mist- |Avengers|

›čarovná‹

,,Mystické umění máš v krvi, samozřejmě že je to z mé strany," řekl, zatímco mi pomáhal nastoupit do letadla.

,,Najednou jsme pokrevní příbuzní?" uchechtla jsem se popuzeně a vytrhla svou ruku z té jeho, kterou mi pomáhá vyškrábat se do uličky.

,,Přestaň mi to vyčítat-"

,,Cože mám udělat? Přestat ti to vyčítat?! Vždyť je to tvoje vina!" křičela jsem a postupovala chodbičkou prázdného letadla k mému sedadlu.

Pokusila jsem se mile usmát na letušku, která se na tváři snažila držet křečovitý úsměv, ale moje nálada byla na bodu mrazu. Hořkost a zášť ve mně jenom rostla a momentální situace tomu vůbec nepřidávala.

S povzdechem jsem si sedla na sedadlo u okna a promnula si kořen nosu. V té chvíli bych byla raději, aby letadlo odpálili ještě dřív než vůbec stihneme vzlétnout, ale vzhledem k přítomným pasažérům a ostatní obsluze na letišti, které evidentně tvořili jednotky SHIELDu, to bylo nepravděpodobné.

,,Můžeš mě to aspoň nechat vysvětlit?" optal se a posadil se do řady za mnou, abychom drželi dostatečný odstup a já se ho v polovině jeho vysvětlování nepokusila zaškrtit.

,,Ano," vydechla jsem. Nechtěla jsem nic slyšet a už vůbec ne od něho, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Bůhví, jak dlouho poletíme.

,,Poznal jsem tvou matku v Africe. Byla to skvělá a krásná doktorka, jejíž chytrost přesahovala tu mou a to jsem špatně snášel. I přes to jsem ji miloval-"

,,Dokážeš milovat jen sebe," sykla jsem.

,,Ani nevíš, jak moc jsem se snažil ji zachránit. Ale podařilo se mi uchránit jen tebe a i to nebylo zcela úplné," vydechl. Podívala jsem se na své rameno, kde byla vyditelná bílá jizva.

,,Zemřela na nádor na mozku. Nedokázal jsem tomu zabránit! Věř mi, že jsem se snažil. Opravdu ano, ale nešlo to. Celé roky jsem si to vyčítal..." na minutku se odmlčel.

Neviděla jsem jeho výraz a bylo mi tak dobře.
Sladkými a srdcervoucími řečmi o mých rodičích si mě nezíská.

,,Proto jsem tě nechal v domově. Bál jsem se, že neuchráním ani tebe a přišlo mi to jako nejlepší řešení problému," pronesl vážně.

,,To já jsem byla tvůj problém," procedila jsem mezi zuby a stiskla područky sedadla.

,,Každý rok jsem ti k Vánocům posílal dárky," řekl, jakoby si chtěl udobřit raněné dítě lízátkem.

,,Všechny kromě knih jsem vyhodila nebo dala dětem, které je potřebovaly víc," oznámila jsem se vzpomínkou na oranžový svetr věnovaný mé nejlepší kamarádce, která byla sirotkem, ale měla to štěstí, že si ji jedna rodina adoptovala hned při první návštěvě.

Já musela čekat další dva roky. Nikdo nechce čtrnáctiletou puberťačku s příjmením Strange.

Až dokud se neobjevili Knightovi, kteří se mě ujali, aby měla jejich jediná dcera mezi dalšími třemi bratry šanci na přežití ve společnosti dívky.

,,Jaká je? Tvoje rodina?" zeptal se. Nečekala jsem tuto otázku. To on by měl býti mou rodinou. Ale není.

,,Jsou skvělí. Mají mě rádi a já mám ráda je. Nic mi nebrání považovat je za mámu, tátu a bratry se sestrou. Byli jediní, kteří mi byli oporou...I Sir Malmedy mi byl lepším otcem než ty," zamumlala jsem.

,,To mě mrzí," ozval se po chvíli ticha. Protočila jsem očima a sarkasticky si oddechla.

,,Vždycky jsi byl arogantní a zazobaný, ale byl jsi můj táta. Byli jste moji rodiče. Milovala jsem vás. A když máma umřela... choval jsi se hrozně. Potřebovala jsem obejmout a potřebovala jsem rodiče. A kde jsi byl ty? Stal jsi se ještě arogantnějším, paličatějším, bezohledným a workoholičtějším než jsi býval. A na mě se to podepsalo. Myslela jsem si, že je to mnou. Že je to všechno moje vina..." zašeptala jsem. Dříve jsem brečela vždy, když jsem na to pomyslela, ale teď už jsem se s tím srovnala.

,,Nebyla to tvoje vina," řekl jemně.

,,Já vím," odpověděla jsem a podívala se mu do očí.
,,Už dávno jsem si uvědomila, že za to můžeš ty."

,,Připoutejte se prosím, letadlo je připravené k vzletu."