Mist- |Avengers|

›adoptovaná‹

Nastoupili jsme na agentovu motorku a já od něj s milými slovy obdržela helmu. Posadil se přede mě k řízení a nastartoval. Naposledy se ohlédl kolem, jestli se někde nevyskytuje hrozba pronásledovatele a rozjel se ulicemi Washingtonu. Automaticky jsem se k němu přisunula a obmotala ruce kolem jeho pasu. Milovala jsem jízdu na motorce, ale zmatek v hlavě mi nedovoloval soustředit se na cestu ani na mého společníka.

Jeli jsme mnoho hodin, tiše a když už jsme vedli nějaký rozhovor, jednalo se o domluvu na zastávku na záchod. V břiše jsem stále měla svíravý pocit a hlava mě začínala bolet, nemluvě o nohách, které začaly brnět od dlouhé jízdy.

Pomalu zapadalo slunce, když jsme vjeli na mýtinu uprostřed lesa. Už před nějakou dobou jsme sjeli ze silnice na lesní cestu a teď jsme se najednou objevily na louce uprostřed lesa a před námi se rozprostírala velká budova. Překvapeně jsem vzhlédla k oné majestátní a na můj vkus i lehce sterilní budově a tiše vydechla úžasem a zároveň strachem: ,,SHIELD."

,,Jsme tady," řekl agent potěšeně.

Stephan zaparkoval motorku do jakési garáže a sestoupil. Sundal si helmu a pohledem mě vybídl ke stejnému postupu. Po dlouhé cestě jsem měla křečovitě ztuhlé nohy a dalo celkem práci je rozchodit Napodobila jsem ho tedy a podala mu svou helmu. On mi vzal samozřejmě mé zavazadlo a vydal se i se mnou v závěsu napříč podzemními garážemi.

Prošli jsme garáží a vydaly se po požárním schodišti do výšek budovy. Vylezli jsme za doprovodu mého vyčerpaného funění asi do devátého patra

Šli jsme několika spletitými chodbami. Několik kolemjdoucích pracovníků v oblecích pozdravilo Stephana větou typu: ,,Dobrý večer Kapitáne."

I přes můj totální zmatek v hlavě jsem se snažila udržet si trochu důstojnosti, a tak jsem dělala, že je přeci úplně normální, když vás unese Kapitán Stephan.

Došli jsme do jedné místnosti, která se až nápadně podobala čekárně u doktora. Posadili jsme se na kovové židle, které studily naše hýždě a tak mi po celém těle okamžitě vyskočila husina. Nenápadně jsem se rozhlížela kolem.

Světlé stěny, obyčejná podlaha, ošklivé židle, které u mně mají už teď nespočet mínusů a všude ticho, že by i pád špendlíku byl moc hlasitý.
Na konci chodby byly mahagonové dveře a na nich světlá plastová cedulka se jménem. I přes fakt, že nosím brýle, neviděla jsem ani počáteční písmenko.

Za chvíli z oněch dveří vykoukla hlava mladé černovlasé sekretářky a ta nás vyzvala, abychom šli dovnitř.
S nedůvěřivými myšlenkami jsem následovala Stephana přes chodbu do místnosti a tam se usadila na předem připravené křeslo.

Rukou jsem přejela po kožené područce a uvědomila si, jak moje snědá pleť krásně splývá s nahnědlou barvou křesla. Trochu jsem se uchechtla nad tím, jak přehnaně uvažuji jako umělec. Vidím asi třikrát více odstínů než prodavačka za kasou supermarketu, která narozdíl ode mě je schopná vidět třikrát víc rozdílných cen a kvalit zboží.

Moc jsem nechápala, co se vlastně děje, ještě několik hodin zpátky jsem byla u sebe doma a věnovala se malbě jablek a teď sedím s úplně cizími lidmi v jakési odpudivě vyhlížející kanceláři a okem mě probodává jakýsi cizí černošský pirát.

Tázavě jsem nadzvedla obočí a upřela na něj svůj modro-hnědý pohled.

,,Slečno Kenny Knight, nemám na vás celý den, takže buďme struční, jste v nebezpečí. Toto je Kapitán Steve Rogers, jak jistě víte. Občas přezdíván jako Kapitán Amerika a po dobu následujících devíti měsíců bude váš bodyguard společně s pár dalšími agenty. Naším úkolem je ochránit Vás, poskytnout Vám azil, případně exil a nakonec Vás předat otci. Po dobu pob-"

,,Počkat!" skočila jsem do toho.

,,Za prvé: ani nevím kdo jste natož jestli jsem schopná být devět měsíců pod dohledem tady blonďáka, který se mi mimochodem představil jako Stephan," prohodila jsem pochybovačně a rukou rozhodila směrem k blonďákovi stojícímu opodál v rohu místnosti. Ublíženě sklopil pohled a nenápadně pokrčil rameny.

,,A za druhé: ten starej parchant ještě nenatáhnul bačkory?!" vyjekla jsem konec původní myšlenky.

Stephan, nebo jak se to vlastně jmenuje, mě zpražil nepříjemným pohledem. Že by otcův obdivovatel? Nebo oblíbený podřízený?

,,Ano slečno. Váš otec je na živu a vypadá, že ještě nějaký ten čas na živu bude. Potřebujeme, abyste se teď uklidnila a poslouchala následujících pokynů."

,,Uklidnila?!" vykřikla jsem. Zorničky se rozšířily a klouby na pěstích zbělaly. Obvykle jsem tichá a mírumilovná, ale to byste nesměly na povrch vytáhnout téma: otec. Zmiňovala jsem už, že jsem vyrůstala u pěstounské rodiny?

,,Víte vy vůbec, kdo je můj otec?!" uchechtla jsem se, zadržujíc vztek.

,,Jistěže, to víme, slečno Strange."