Mist- |Avengers|

›zadýchaná‹

Tiše jsem seděla v garáži na rozpadajícím se gauči a chroupala mandle, které mi byly nabídnuty.

Hlava mi třeštila a chtělo se mi spát, ale nedokázala jsem zavřít oči bez pomyšlení na mrtvá těla. A tak jsem dál seděla v malém protoru v tureckém sedě na rozvrzané pohovce a pohledem propichovala svého hostitele, který se momentálně skláněl k monitoru počítače a zkoumal všelijaké matematické plány a zprávy, které na zařízení měl.

Garáž byla malá a sousedila s dalšími garážemi, takže široko daleko nebyl žádný dům, jen bludiště skladišť. Jako zdroj světla nám sloužila stará zářivka jejíž kabel trčel z plesnivého a vlhkého stropu ze kterého se loupala šedá omítka. Malé, nevýrazné žluté světlo dopadalo na několik osolených mandlí v mé dlani.

,,Sněz je. Dodají ti dost energie a jako prozativmní večeře to bude stačit," řekl muž, anižby se na mě podíval. Jeho buřinka ležela na stolku nedaleko od něj, společně s dlouhým kabátem, který si sundal. V garáži bylo překvapivě teplo.

Chvílemi mi dokonce přišlo, že je takové vedro, že se mi špatně dýchá, ale po pár chlubokých nadechnutí to opět odeznělo.

,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se tiše a snědla poslední oříšek. Muž na mě upřel své čokoládové oči a stejně tiše odpověděl: ,,Patrik."

Bylo mi jasné, že to není jeho pravé jméno, ale stačilo mi to jako odpověď. Přikývla jsem a dodala: ,,Já jsem Kenny."
On se usmál a rychle něco naťukal do klávesnice.
Pak vstal a opět si na hlavu nasadil buřinku.

,,Ustel si na gauči, najdi si tady někde nějaký posľtář a deku," říkal a oblékal si kabát.
,,Do rána jsem zpátky," dodal a vypnul všechny monitory, jako bych mu snad chtěla lézt do soukromí a plánů.

Nenápadně jsem přikývla. Nevěděla jsem, co na to říct. Za Patrikem se zavřely vytahovací dveře garáže a já si s výdechem lehla na gauč, přičemž pod mou vahou nepříjemně zavrzal.

———

Opatrně jsem otevřela oči a setřela si pot z čela. Najednou mi bylo nepříjemné vedro vedro. Krátké kudrnaté vlasy jsem si zandala za uši a opatrně se posadila. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, která vypadala pořád stejně bídně, jako když jsem usnula. Něco tu však nesedělo.

Nad sebou jsem uslyšela těžké kroky. Někdo se procházel na střechách garáží. Slyšela jsem jak něco nezřetelného zakřičel a najednou začaly všechny monitory a obrazovky zařízeních, které Muž s buřinkou při svém odchodu vypnul, hlasitě pípat a splašeně blikat.

Protřela jsem si různobarevné oči a pokusila se o nějaký optimistycký scénář, když v tom se z vedlejší garáže ozvala ohlušující rána a její zdroj prorazil stěnu naproti mně. Těšně kolem ramena mi prolétl velký kus odštěpené kovové stěny. Místnost zaplavil kouř a dým a najednou mě obklopil oheň. Zdrojem rány a kouře byla bomba.

Na malý moment jsem zkameněla. Oči mi začaly slzet od kouře a moje astma to neslo velice těžce. Rozkašlala jsem se a snažila se volat o pomoc. Když mě přešel prvotní šok, postavila jsem a snažila se najůt alespoň hasící přístroj, nebo vědro s vodou, ale marně. Oheň mě zanedlouho zahnal do kouta.

,,Panebože!" křičela jsem v hysterické hrůze a panice. Oční víčka jsem tiskla pevně k sobě a ruce měla stažené co nejvíce k tělu.

Oheň šlehal moje ramena a boky. Látka trika a kalhot se škvařila k mému tělu, ale já stále neupadala do bezvědomí. Nemohla jsem dýchat. Bolest byla ochromující a nedostatek kyslíku mi bránil v dalším volání o pomoc. Jediné co jsem byla schopná udělat, bylo vykašlávání krve a kouře, který mi plnil plíce.

Na ramenou už jsem měla zuhelnstěnou pokožku a mé nohy se každým dalším šlehnutím plamene třásly a pálily víc a víc. Cítila jsem spálené maso a nad hlavou, kde se už pomalu rozpadala střecha z dřevotřísky ohozená omítkou a pár taškami, jsem slyšela podlí smích.

Jedna z tašek, které byly na střeše proti dešti mi spadla na levou nohu a rozemlela mi palec. Neměla jsem sílu ji sundat. Cítila jsem je palčivou, ostrou bolest po celém těle a teplotu, která stoupala. Za chvíli mé tělo zkolabuje. Doufala jsem, že se tak stane brzy. Už jsem nemohla tu bolest vydržet.

Naposledy jsem otevřela ústa a k mému úžasu z nich nevyšlo poslední volání o pomoc, ale tichý sebevědomí zvuk, připomínající slovo: ,,Wings."

A v tu chvíli, žluté a rudé světlo plamenů začalo ustupovat a přebilo ho oslnivé světlo zelené. Zelený záblesk a tma.