Mist- |Avengers|

›nedokončená‹

Když vím, co se děje teď a co se dělo před tím, jsem schopná ovlivnit to, co se stane, když budu tam, kde se to ještě nestalo.

Zády jsem se víc opřela do kamenné mokré zdi až jsem cítila jednotlivé otesané kusy skály, jak se mi zarývají do lopatek a žeber. Dlaněmi jsem pevně sevřela kameny, až jsem měla pocit, že mi jejich ostré hrany rozřízly kůži, ale nezabývala jsem se tím.

Musela jsem to alespoň zkusit. Pravděpodobnost, že to bude fungovat byla nulová, ale i přes to jsem doufala, že se mi to podaří. Muselo se mi to podařit. Zavřela jsem oči a pevně k sobě tiskla víčka.

Nádech. Výdech. Když nevěříš, nic nedokážeš. Nechceš s tím mít nic společného, ale dokud nepřijmeš, že je to tvou součástí, bude tě to stále omezovat. Každou minutu, kterou tomu nevěříš se jen zbytečně vyčerpáváš a necháváš Vesmír v nejistotě, zda vybral pro úkol tu správnou.

Nádech. Výdech.

,,Zkus uvěřit, že to dokážeš," zašeptala jsem si pro sebe a záhy na to na sobě ucítía Andyho pohled. Cítila jsě z něj tu bezmoc.

O to víc jsem věděla, že to musím zvládnout. Musím vrátit čas. Minimálně o dva týdny. A nejlépe se i přemístit na jiné místo. Ale jak, když nemám u sebe kámen času? Je to těžké s ním, natož bez něj. Mysli, Kingsley!

Jste propojeni. Je těžké vás zabít. Je těžké vás od sebe odpojit. Kámen tě bude chránit.

Najednou jsem ucítila příval vlny vnitřního tepla. Teplo rozlévající se do celého hrudníku a zaplavující ramena. Jako zlatá rozžhavená krev. Z ramenou teče přes lokty až do konečků prstů na rukou. Přes trup, bedra přitisknutá ke zdi, stehna a kolena putuje až do konců prstů na nohou.

Nádech. Výdech. Energie proudící tělem. Čas. Řeka času. Najednou jsem viděla i přes zavřené oči silnou zelenou záři. Jakoby neonové světlo. Tvořilo obrazce.

,,Ach Kingsley," rozeznělo se vězením a hlas se několikrát odrazil od zdí a vytvořil ozvěnu. Děsivou ozvěnu.

Obrazce zeleného světla zmizely. Můj dech se začal zrychlovat. Kolena se třásla.

Vzdych a mé jméno se pořád opakovaly. Zatočila se mi z toho hlava a pevněji jsem stiskla oční víčka.

Trhla jsem sebou a teď už zřetelně ucítila řez kamene do mé dlaně, kterou jsem ho stále svírala. Sykla jsem a okamžitě se na poraněnou dlaň podívala. Skrz prsty mi protékalo trochu krve, která si pomalým tempem linula z řezné rány uprostřed dlaně.

Chodbou se ozývaly tiché blížící se kroky kožených drahých bot. Stejné jsem nosila i já, ještě před tím, než jsem vůbec věděla, co je Hydra nebo SHIELD.

Snažila jsem se zorientovat v tmavé cele. Chodba před celou se mezitím rozsvítila zakaleným šedo-bílým světlem zaprášené staré spořivé žárovky.

Andy se krčil v rohu cely a pohled upíral k zemi. Jakoby ho společně s přibližujícími se kroky měla čekat i bolest a ponížení.

,,Rád tě konečně poznávám, Kenny. Slyšel jsem o tobě mnoho, ale samotnému se mi nehtělo věřit, co všechno jsi dokázala. Víš, rád se ujišťuji, že jsou věci ve skutečnosti takové, jaké se prezentují," zasyčel chraplavý mužský hlas.

Neznala jsem ho. Trochu mi zacukaly mimické svaly, když se předemnou objevila vysoká štíhlá osoba v černé uniformě s rudou chobotnicí na hrudi. Dělilo nás od sebe pouhých několik metrů a železné mříže.

,,Co chcete? Kámen snad máte, ne? Mně ani jeho nepotřebujete," sykla jsem a ukázala na Andyho, aniž bych s mužem přerušila oční kontakt.

Měl velké hnědé oči plně nenávisti a touze po moci. Byly prohnilé až do jeho duše. Křivý výrazný nos, který mu pravděpodobně někdo přede mnou nehezky zlomil a usnadnil mi tak práci a výrazné lícní kosti a čelisti. Byl bledý a měl černé krátké vlasy, které kontrastovaly s jeho pokožkou. Oproti mně vypadal jako mrtvola.

Z náprsní kapsy vytáhl malý kamínek, který se v mé přítomnosti na chvíli zářivě zeleně rozzářil a po několika vteřinách, kdy ho převaloval mezi prsty, opět pohasl a nabral tmavou brčálovitou zeleň. Vypadal, jakoby byl zakalený.

,,Ten kámen nekonečna nefunguje. Co jsi s ním provedla? Jak udělat, aby nám vyhověl?!" rozkřikl se na mě a odignoroval tím má slova. O krok jsem ustoupila a zády se tak ještě víc přitiskla ke zdi.

,,To co se stalo v minulosti či stane v budoucnosti dokážete ovlivnit pouze v přítomnosti," odpověděla jsem suše a vyhýbavě a pokusila se v sobě najít trochu více odvahy a přistoupit k němu blíže.

,,Kdo říkal, že chceme měnit budoucnost nebo minulost? My jen chceme, aby to začalo fungovat a plnit naše rozkazy," řekl vlídným tónem a mezi prsty si mezitím pořád převaloval ten malý zelený kámen.

Kdybych bývala byla jen o trochu schopnější a odhodlanější...

,,Neplní to ničí rozkazy. Ani moje, ani vaše. Žije si to svým vlastním životem, aby to přežilo," odpověděla jsem jasně a stručně.

,,Hmmm...odvážná slova od tak zbabělé holky," plivnul a ušklíbl se.

,,Řeknu vám to, když propustíte mého bratra a necháte napokoji mou rodinu," začala jsem vyjednávat a přistoupila k muži o pár kroků. Tak aby mezi námi byl dostatečný rozestup, ale zároveň abychom si vzájemně jasně viděly do obličejů.

,,Mám lepší nápad," řekl potměšile.
,,Co kdybys mi to řekla hned teď, jinak tvého brášku zabiju."

Zasmál se, díval se mi upřeně do očí,
vytáhl z pouzdra na opasku zbraň a bez jediného mrknutí oka s ní zamířil na Andyho, který se se skloněnou hlavou krčil nedaleko od nás.

Neměla jsem na výběr.