Mist- |Avengers|

›epilog‹

Seděla jsem na zemi ve svém provizorním pokoji na základně SHIELDu. Nohy jsem měla zkřížené do tureckého sedu a před sebou měla rozloženou starou bichli psanou starým tibeto-barmským jazykem v runách, kterou mi přivezl otec ze svatyně v Tibetu. Já sama jsem v nejbližších měsících nesměla vycestovat ze země a vlastně ani opustit bez dozoru základnu. Bylo to příliš riskantní, ať už pro mě, nebo pro SHIELD.

Kolem sebe jsem měla vyskládaných sedm vonných svíček do útvaru, který mohl připomínat kruh. Na sobě už jsem měla zelené bavlněné roucho složené z tureckých kalhot brčálové barvy, lněné košile, zeleného kusu látky, který jsem měla omotaný přes prsa, ramena a pas a pásku. Roucho se stalo opět mým obvyklým úborem. Tmavé, krátké, kudrnaté vlasy jsem měla sepnuté sponkami tak, aby mi nepadaly do zorného pole a v každém oku jiné barvy jsem měla dvě kontaktní čočky. Na krku se mi houpalo Agamottovo oko i s kamenem času.

Opatrně jsem otočila na další stránku, tak aby se mi starý pergamen poznamenaný časem a silnou magií nerozpadl pod rukama a pozorně pokračovala ve čtení. V zamyšlení jsem trochu nakrčila čelo a stáhla obočí.

Nakonec jsem usoudila, že už vím vše, co k rituálu potřebuji znát. Knihou jsem přelistovala o několik stran dozadu a rozložila tak před sebou obrázek šesticípé hvězdy. Na každém jejím vrcholu byl vyobrazen různými barvami, každý jeden kámen nekonečna a uprostřed byl zářivý bílý kámen Života. Sedmý kámen.

Těsně pod ním byl znak Jin a Jang. Samozřejmě, vesmír musí být v rovnováze, to samé i kameny. Mají stejnou moc ničit i tvořit. Kámen Života byl stejným dílem i kamenem Smrti, a tak se udržovala stabilita a rovnováha.

Strážkyní kamene nekonečna nebyla obyčejná smrtelnice. Musela to být mocná a moudrá bytost stará miliardy let. Možná vypadala jako puberťačka, možná je to stará knihovnice, každopádně do teď byla v příběhu jen nečinný pozorovatel a to se musí změnit. O osudu Strážkyní, bylo rozhodnuto už při samotném stvoření vesmíru, jakmile byly kameny stvořeny. Bylo psáno ve hvězdách už více než 10 miliard let, že šest dívek ze Země, bude v pravý čas schopno spojit se proti nepříteli a zachránit rovnováhu Vesmíru, i když ony sami budou muset vyrovnat dluhy s Životem a Smrtí. Strážkyně buď nastolí rovnováhu, nebo po jejich zásahu zavládne nekontrolovatelný chaos.

Nikdo přesně neví, jak tehdy doslovně zněla věštba, pouze osoba, která ji vyslovila a její přímí posluchači, ji znali. A to už je tisíce a tisíce let zpět. Není v mé síle ponořit se tak hluboku, brouzdat se v hlubinách řeky času a plavat proti proudu. Naopak, abych dostala odpovědi, musím se nechat unášet proudem, musím do budoucnosti.

Možná uvidím svou vlastní smrt, možná konečně spatřím tvář našeho nepřítele a možná uvidím nemilosrdnou prohru, ale ať už uvidím cokoli, odpovím si tím na otázky.

Kdo jsem? Kdo je poslední strážkyně kamene Života? Jakou šanci na výhru máme? Dokážeme se spojit? Co bude dál?

Ladným pohybem jsem otevřela Agamotovo oko, zelená záře kamene času byla slabá, ale zřetelná. Ruce jsem spojila v klíně tak, že mezi palci, které se dotýkali a ukazováčky, vznikl trojúhelník. Lokty jsem si opřela o kolena a naposledy pohledem přelétla přes stránky knihy.

Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a soustředila se na zelené světlo, které jsem cítila, jak protékalo mým tělem. Zhluboka jsem dýchala, konečky prstů mě brněly a mysl jsem se snažila udržet čistou a jasnou.

Najednou jsem stanula na břehu řeky času, do chodidel mě šimrala mokrá tráva a do nosa mě praštila vlhkost smíchaná s vůní starých vědomostí, jako když vstoupíte do staré knihovny nebo do muzea. Otevřela jsem oči. Byla jsem na známém a přitom tak vzdáleném místě, které bylo mojí součástí a přitom mi nepatřilo.

Vzpomínky, letopočty, obrazy, datumy, to vše unášely malé vlnky světélkujícího proudu vody. Tiše jsem vydechla a odhodlaně vstoupila do řeky času.