Mist- |Avengers|

›neschopná‹

,,Kámen vás neposlouchá, protože má vlastní vůli. Poslouchá jenom to, co uzná za vhodné a výhodné. Asi mu nejste dost dobrým pánem," řekla jsem ztěžka a snažila se o to, aby můj nakřáplý hlas zněl sebejistě.

A vzápětí přiletěl pohlavek.

,,Ne! Nechte ji být!" křičel Andy a snažil se ke mně dostat blíž. Jeho hubené nohy ho však neunesly a on se tak mohl jen dívat na to, jak mě poskoci Hydry mlátí a jejich velitel jemu samotnému drží pistoli u hlavy.

,,Když mi ten kámen dáte, ukážu vám, jak s ním zacházet," zkusila jsem to.
,,Jsi hloupější než jsem čekal," odplivnul si jeden z nich.

,,Nevím, co víc vám k tomu říct," sykla jsem a snažila se nedát znát ten strach, který mi svazoval vnitřnosti. Rty a kolena se mi třásly a zrak se rozostřoval, mimo jiné i díky skutečnosti, že moje brýle se s rozbitými sklíčky válely na zemi u nohou jednoho z mužů Hydry. Druhým důvodem mohly být slzy, které jsem se snažila potlačovat a nebo i bolest, která mi tepala ve spáncích a mohl za ní tupý úder pohlavku.

,,Na Střážkyni kamene nekonečna jsi dost slabá. Nechápu, proč jsi to ty. Taková nicka," zasmál se mi jejich velitel, jehož zbraň mířila stále na Andyho mezi oči. Pohledem jsem se snažila bratra ujistit, že to bude v pořádku, že všechno nakonec dobře dopadne, ale moje naděje padaly minutu od minuty hlouběji do zapomnění. Po nějakém čase, nám už žádné naděje nezbydou.

Ale čas relativní. Je to jenom iluze. Čas neexistuje. Ozvalo se mi v hlavě tiše.

To že jsem to já, musí mít nějaký důvod. Kámen si vybral mě. Mě. To já jsem naše naděje.

,,Kámen si mě vybral," opáčila jsem a pohled se snažila zaostřit na muže přede mnou, jehož hnědé oči mě nemilosrdně propalovaly.

,,Proč vybral tebe?!" vykřikl nepříčetně a trhnul rukou, ve které svíral zbraň. Pohled jsem rychle přemístila na hlavici zbraně a modlila se, aby nevystřelil. Neměla jsem ani čas přemýšlet nad odpovědí, protože jsem ji sama neznala, a navíc mě stále odzbrojoval strach, ne však o mně.

,,To nevím," připustila jsem tiše a z očí mi pomalu vytekla první slza. Ani jsem ji příliš nevnímala. Cítila jsem však, jak stekla po mé zmrzlé tváři a zanechala za sebou teplou cestičku, po které se zanedlouho vydaly její další následovnice. A pak mi přes bradu tiše skapávaly na špinavé tričko.

Proč vybral tebe? Muselo to mít důvod. Věci se dějí z nějakých důvodů. Proč vybral mě?

,,Nevím," zopakovala jsem nepřítomně a pořád oči upírala k jeho natažené ruce a dlouhých bílých prstech obmotaných kolem spouště. Jeden z jeho poskoků mi svíral ruce za zády a ten druhý stál po mém boku a až teď jsem si uvědomila, že těsně pod moje žebra tiskne hlaveň revolveru. Pohledem jsem přejela všechny v místnosti. V hlavě jsem měla prázdnotu. Jako bych se snažila na něco vzpomenout, ale nevěděla jsem na co. Obraz před očima se mi neustále rozostřoval a zase zaostřoval.

V hlavě mi zněl známý hlas, ale nevěděla jsem jestli je to můj vlastní vnitřní hlásek nebo jsem se už jisto jistě zbláznila. I přes to, že to bylo děsivé, agenti Hydry kolem mě začali něco pokřikovat, ale jakoby se jejich německý rozhovor odehrával ve vedlejší místnosti, ke mně mluvil známý a klidný hlas. Opakoval stále ta samá hesla a ty samé jednoduché otázky. Jakoby mě tím vyzíval...

Proč je havran jako psací stůl? Nemám ráda maliny. Mám křídla. Proč kámen vybral mě? Čas neexistuje. 

Zněl tak klidně, až mě to samotnou uklidňovalo. Co mám dělat? snažila jsem se myšlenkami překřičet ten hlas, abych z něj dostala i něco jiného než známá hesla.

Proč je havran jako psací stůl? Nemám ráda maliny. Mám křídla. Proč kámen vybral mě? Čas neexistuje.

Ozvalo se znova. Pak bylo chvíli ticho, před očima jsem měla jenom bariéru slz. Najednou se ozval výstřel a já sebou prudce trhla a srdce začalo neuvěřitelně rychle bít, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi a nohy mi ztuhly. Z úst německých vojáků jsem pochytila jen tři slova, než jsem omdlela.

Křídla, zabij, izolace.