Mist- |Avengers|

›vzpomíná‹

Stála jsem v řece času, datum 12.6.1995.

Obklopil mě již známý vír barev a jako první náznak místa, kam jsem se vydávala, se dostavila silná vůně sloního trusu a teplého slunce.

Žluté a hnědé barvy kolem mě začaly tvořit africkou krajinu a přede mnou se vynořila spokojená trojice. Dva mladí dospělí lidé, oholený Steven Strange v černém obleku a krásná afroameričanka s širokým zářivým úsměvem, dlouhými kudrnatými vlasy a na sobě měla obyčejné volné triko a kraťasy, což vedle drahého obleku vypadalo dost otrhaně a chudinsky.

Mezi dvojicí kráčela loudavým krokem pětiletá snědá dívenka a různobarevnýma očima se rozhlížela po širé krajině s dlouhými trsy trávy, masivními baobaby se zelenou korunou a malými hliněnými domky africké vesnice, kolem které se páslo stádo ovcí a po dvoře běhala kuřata a slepice.

,,Mami! To je jílek vytrvalý!" vyjekla dívenka a ukázala na trs trávy před sebou.

,,Máš pravdu zlatíčko," přitakal matka a sklonila se k dlouhým stéblům trávy.

,,A vzpomeneš si i na latinský název, Kingsley?" zeptal se muž v obleku a vážně se podíval na dítko.

Holčička sklopila poníženě pohled k zemi a nesouhlasně zakroutila hlavou. Steven Strange si důležitě upravil rukávy obleku a se zklamaným vzdechem zakroutil hlavou.

,,To nevadí, zlato. Já si ten název taky nepamatuju," uklidnila dívenku její matka a pohladila ji po tmavé tvářičce.

,,A ty bys na ni měl přastat být tak přísný," pokárala svého manžela, ale smála se svým širokým úsměvem, když se dívka rozeběhla za žlutým motýlem.

Po tváři mi stekla slza. Udělala jsem krok za sebe, barvy se rozvířily a než jsem se nadála, stála jsem uprostřed prázdné místnosti ve svatyni v New Yorku. Do nosu mě udeřila vůně starých knih a vlhkosti. V očích mě zaštípal prach. Už zase ta stará známá místnost. Už zase jsem tam stála.

Sama, opuštěná, nepochopená.

Byla noc, Steve i táta už spali, ale já nedokázala odolat možnosti vracet se v čase a přehrávat si staré zážitky, proto jsem teď byla vzhůru ve výcvikové místnosti s jedním křeslem a dělala si malé vycházky časem.

Se slzami v očích, jak jsem vzpomínala na matku. Na hezké časy strávené u rodiny Knightů. Na nevlastní bratry. Na strašné dětství pod dohledem Stevena Strange a nad krásnými obědy a rozmluvami o životě s babičkou Grace, která mi byla ve všem oporou.

Babička Gracelyn. Vzpomněla jsem si a chtěla se vrátit zase do minulosti, abych ji mohla vidět, ale zarazily mě tiché kroky, které byly slyšet z tmavé chodby. Dřevěná podlaha vrzala a i ten nejmenší pohyb byl v celém domě slyšet. Zdi tady byly prosáklé magií a dokázaly vycítit nebezpečí.

,,Proč je havran jako psací stůl?" zamumlala jsem si tiše pro sebe s pohledem upřeným na otevřené dveře do chodby. Pomalé tiché kroky ustaly.

Na vteřinu mě pohltil strach a po zádech mi přeběhl mráz. Kdo by se uprostřed noci procházel po svatyni? Podvědomě jsem v sevřela Agamotovo oko v dlani a dodala si tak pocit odvahy a nezranitelnosti, i když mi srdce pulzovalo až v krku.

,,Nemám ráda maliny a mám křídla," zašeptala jsem tišeji než před tím a nedůvěřivě sledovala prázdnou chodbu. Jediné, co teď bylo slyšet byl můj dech a tikání velkých hodin, jejichž zvuk člověk po nějaké době, kdy si na něj zvyknul, zcela vytěsnil.

,,Chybí ti babička, že ano?" ozvalo se známým mužským hlasem, který zněl klidně, tiše a odměřeně. Srdce mi začalo bít rychleji.

,,P-Patricku?" vykoktala jsem a pevněji v dlani sevřela kámen času i s jeho ochranným zlatým pouzdrem.

,,Kenny," opětoval mi a jeho silueta se objevila ve dveřích.

Nezapomeň, že pracuje pro Elmunda. A Elmund je tvůj nepřítel, který zfalšoval svou smrt. Je to zrádce.

Problesklo mi hlavou.

,,Jak jsi se sem dostal?" vydechla jsem a nechala podivení volný průchod.

,,Bylo odemčeno. Strange si naivně myslí, že si sem nikdo netroufne," objasnil s úšklebkem. Na hlavě měl svou buřinku a na sobě černý kabát. Nehrál na mě žádné divadlo, jako tehdy cestou v autobuse.

,,To roucho ti sluší. Konečně vypadáš jako Strážkyně kamene času," dodal a přeměřil si mě pohledem.

Stála jsem a s překvapeným výrazem ho pouze pozorovala. Na nic víc jsem se nedokázala zmohnout.

,,Ani přede mnou neutíkáš, ani mě neobviňuješ ze smrti Elmunda, něco se muselo stát...když jsem tě viděl naposledy, nebylo to tak snadné. Navíc tě tehdy chránil ten 'symbol Ameriky' kterého poslal SHIELD," uchechtl se opět a spokojeně se usmál.

Chvíli mi nedocházelo o čem to mluví. Až po pár sekundách mi došlo, že on mě vlastně od mé poslední aukce obrazů, kdy si jeden z nich koupil, neviděl. Málem jsem zapomněla, že společná cesta autobusem, požár, zlomená noha, jeho smrt a Elmundovo přiznání se vlastně ještě nikdy neudálo.

,,Chrání mě pořád," zamumlala jsem po chvíli a reagovala tak na jeho poslední větu. Patrick se usmál. Nebyl to milý a pobavený úsměv.

,,Půjdeš se mnou, nebudeš odporovat, ani se nepokusíš použít svou moc-" začal vyjednávat

,,Nikam s tebou nepůjdu!" vyjekla jsem a o krok ustoupila. Snažila jsem se vymyslet únikový plán. Mohla jsem začít křičet a vzbudit tak Steva a otce, ale Patrick by mě mohl zastřelit dřív, než by se sem Strange s Kapitánem Amerikou vůbec dostali, a pak by zabil i je. Stejně mu jde jen o kámen času.

Kámen času.

,,Ale ano, půjdeš," promluvil klidně a ledově. Pevněji jsem stiskla Agamotovo oko a cítila, jak se mi v rukou hromadí energie. Konečky prstů začaly zeleně světélkovat. Soustřeď se! Natáhla jsem ruku před sebe a zelené světlo ozářilo Patrickovu pobavenou tvář.

,,Nikam nepůjdu," zopakovala jsem a samotnou mě překvapilo, jak rozhodně jsem zněla.

,,Nezkoušej nic, čeho bys mohla litovat," poradil mi potměšile.

,,Jinak by se taky tvé rodině mohlo stát něco nepříjemného," dodal.

,,Strangovi jen tak něco neublíží," uchechtla jsem se a připravovala se na útok.

,,Já ale nemluvil o tvé biologické rodině. Vím, že ti na Strangeovi nezáleží."
Na chvíli se odmlčel a mnou projel ostrý pocit strachu a beznaděje.

,,Mluvil jsem o rodině Knightů, slečno Knight," dodal zvesela.

,,Opovažte se jim cokoliv udělat, jinak-" začala jsem výhružně a snažila se potlačit ten nepříjemný pocit zděšení a viny.

,,Teď nejsi v pozici, kdy bys mohla rozkazovat. Pokud chceš, aby se dožili východu slunce, měla bys sklonit ruku, vzdát se a tiše se mnou odejít."