Mist- |Avengers|

›nedotčená‹

Oslepilo mě zelené světlo. Pevně jsem tiskla víčka k sobě. Najednou mé tělo ovanul chlad. Příjemný léčivý vítr, který lehce voněl po mátě a skořici.

Jsem mrtvá?

Rychle jsem otevřela oči a zjistila, že stále stojím uprostřed hořící místnosti, teď mě však obklopoval a ochraňoval zeleně zářící proud vzduchu, který kolem mě vytvářel v kruzích neprostupnou clonu. Připadala jsem si jako křeček v umělohmotné kouli.

Nechápala jsem co se děje. Byla jsem už opravdu zmatená, vyčerpaná a vyděšená. A tak mě ani nepřekvapilo, když jsem zjistila, že mé dlaně zeleně září, když jsem ze své nohy zvedala těžkou cihlovou tašku.

Připadala jsem si nezranitelně a ten pocit se mi dost rychle dostal do hlavy. Pokusila jsem se udělat krok směrem k východu a s potěšením zjistila, že clona se pohybuje společně se mnou a mé rozdrcené prsty na nohou mi neznemožňují pohyb. Musela jsem opatrně a pomalu našlapovat na patu, ale bolest byla snesitelná a já ji hodlala podstoupit.

Opět mě zalil adrenalin a touha přežít.
Připadala jsem si nedotknutelně. Jakoby mě nic nemohlo zranit. Už na mě ani plameny ohně nestačily.

,,Kenny?!" ozval se naléhavý a tlumený hlas Patrika, který se snažil dostat do garáže a lomcoval kovovými vraty, které se nechtěly otevřít. Byl to jediný možný východ.

,,Jsem tady! Jsem zatím v pořádku! Ale bylo by fajn, kdybys přišel na to, jak mě dostat ven!" zakřičela jsem přes rozpálené dveře. Neměla jsem odvahu se jich dotýkat, i když mé ruce stále svítily smaragdově zelenou a kolem mě byl stále větrný štít.

,,Máš kolem sebe zelenou kouli?!" zeptal se mě a v jeho hlase byl slyšet strach.

,,Dá se to tak říct!" odpověděla jsem. Oheň se šířil a já i přes nově objevenou schpnost byla plná strachu.

,,Září ti dlaně?!" zeptal se opět.

Automaticky jsem zkontrolovala své ruce a nechápavě svrašitla obočí a nakrčila nos i přes skutečnost, že neměl šanci to vidět.

,,Jak to víš?!" zeptala jsem se pro změnu já.

,,To ten kámen času! Nedovolí, abys zemřela dokud tě nezabije on sám!" vysvětlil a opět zalomcoval vraty.

,,Skvělý," zamumlala jsem si.

,,Patriku?!" oslovila jsem ho.

,,Ano?"

,,Já nechci umřít," řekla jsem tiše. Chvíli se z druhé strany nic neozývalo.

,,Čím se to spustilo?!" zeptal se, jakoby odignoroval mé zaváhání a strach. Přestal se snažit probojovat do garáže a už jen vymýšlel plán. Fyzická síla zde neměla šanci na výhru.

,,Měla jsem strach a obklopováa mě bolest a řekla nsem něco, jako wings!"

,,Křídla..." slyšela jsem, jak si něco tiše zamumlal.

,,Na lopatkách máš tetování dvou andělích křídel, že ano?!" zeptal se opět. Teď mnohem náléhavěji než-li před tím.

,,A-ano. Jak ale tohle sakra můžeš vědět?! Ani otec to neví!" křikla jsem naštvaně. Zelená záře zesílila na intenzitě.

,,Musí to pro tebe hodně znamenat. Musí to bylt spouštěč. Každý má spouštěč," mumlal si pro sebe Patrik, ale já ho slyšela.

,,Přestaň se starat o ten kámen a pomoz mi ven! Nevím jestli ti to dochází, ale jsem v hořící místnosti, mám zlámané prsty u nohou a za chvíli se na mě zhroutí strop, takže okamžitě něco vymysli!" křičela jsem a mou paniku teď rychle vystřídal vztek.

Záře vycházející z mých dlaní teď začala pomalu obklopovat i hřbety mých rukou. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale už mě nic nepřekvapovalo.

Stála jsem v hořící místnosti, chránila mě zelená koule, utekla jsem před svým otcem, pronásledují mě tajné organizace a moje ruce svítily. Už mě nic nemohlo překvapit.

Strop se začal opět hroutit. Omítka, tašky, roztavený plech, plast. To všechno se mi sypalo na hlavu a já už opravdu potřebovala ven. Ještě kousek jsem se přiblížila ke vratům garáže a uhnula tak před padajícím plechem.

Nevydržela jsem to. Cítila jsem tlak. Něco mi pevně sevřelo žaludek a já bezmyšlenkovitě vystřelila ruku k vratům. Byl to špatný nápad. Kov se sice prorazil, ale pořezal mi klouby nehezký způsobem. Pocit nedotknutelnosti zase odcházel.

,,Uhni Patriku!" křikla jsem.

Napřáhla jsem se druhou rukou a opět udeřila do vrat. Objevila se v nich další díra. Cítila jsem noční vzduch, který do garáže vstupoval.
Ještě jedna rána a díra ve vratech byla tak velká, že jsem se jí dokázala s obtížemi protáhnout. Proražený kov mi roztrhl triko, ale nebylo to něco, čím bych se chtěla zdržovat.

Byla jsem venku! Viděla jsem Muže s buřinkou a v jeho hnědých očích se odrážela zelená záře. Ta však pomalu začala mizet. Oddechla jsem si, když mé ruce přestaly svítit a nadšeně jsem se podívala po Patrikovi.

Ten na nic nečekal, popadl mě za zápěstí (které bylo pěkně fialové od jeho minulé zásahu) a rozeběhl se co nejrychleji od garáže.

,,Nemůžu běžet!" zasýpala jsem. Moje astma se projevovalo a nohy připomínaly svá rozsáhlá poranění.

,,Tak skákej!" vyštěkl Patrik až mu málem spadla buřinka. Chvíli jsem na něj nenávistně hleděla, ale když se ozvala hlasitá ráma vycházející z garáže, která pořád nebyla bezpečně daleko od nás, sebrala jsem veškeré své síly a rozeběhla se za Patrikem.

V očích mě štípaly slzy, ale neměla jsem na výběr. Jediné co jsem si v tu chvíli přálo, bylo abych už byla kdekoliv v bezpečí.

Popadala jsem dech, srdce se mi svíralo, plíce nestíhaly využít své kapacity a bolest byla po celém mém tělu. Nohy se mi pletly a vytvářely se na nich ošklivé puchýře a zčernalá kůže byla nesnesitelně bolestivá. Potřebovala jsem doktora.

Zakopla jsem, pustila se Patrika, cítila bolest v rozdrcených prstech a ke své hrůze slyšela další silné křupnutí v obliati holení kosti, když jsem nešikovně a tvrdě dopadla na chodník plný štěrku.

,,Doprdele."

Pro @KlraaM