Mist- |Avengers|

›smířená‹

Na očích jsem měla své brýle a na sobě velké zelené triko s knoflíčky. Stála jsem přemýšlela, co teď dělat s tím vším, co vím o budoucnosti. Neměla jsem už v plánu utíkat. I když se mi společnost otce a Steva příliš nezamlouvala, usoudila jsem, že je to nejbezpečnější varianta.

Už jsem ani neměla čas a potřebu přemýšlet nad šsdivými myšlenkami o tom, jak se to všechno takzvaně zesralo.

Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem poraženě svěsila ramena. Nemělo cenu vzpírat se osudu.

,,Máme nějaký plán?" zeptala jsem se nakonec.

,,Ty jsi náš plán," řekl nadějně otec a zářivě se usmál.

,,Já? Do teď jsem věci jen komplikovala," podotkla jsem.

Otec se uchechtl zatímco Steve se mě pokoušel povzbudit nepodařeným úsměvem.

,,Tohle je kámen času," řekl Strange a sejmul si z krku náhrdelník s okem Agamotovým. Udělal krok ke mně a pokusil se mi ho připevnit, avšak ustoupila jsem se zdviženýma rukama proti němu ve snaze ubránit se před tou divnou zelenou věcí.

,,Kingsley," oslovil mě důležitě a vážně.

,,Je to jediná možnost," poučil mě Steve.

,,Tak jo," vydechla jsem nakonec.
,,Ale jestli mě to zabije-"

,,Nic tě nezabije. Je jen pár způsobů, jak vás zničit," uklidnil mě otec a o minutu později už se mi kolem krku houpal kámen času.

,,Takže...teď jsme to my? Jen...já a kámen času?"
,,V zásadě ano," přitakal otec a na tváři mu pohrávala znatelná úleva.

,,Zelená ti sluší," podotkl a zatahal za rukáv mého zeleného trika.
,,Kam tím míříš?" zeptala jsem se a nedůvěřivě ho sjela pohledem.

,,Teď jsi strážkyně, nemůžeš se oblékat jako..."
,,Jako chudý trhanec?" dokončila jsem s pohledem na velké triko a džíny s roztrhanými koleny.
,,Co se ti na tom nelíbí?" zeptala jsem se a brýle si posunula víc k nosu a nechápavě naklonila hlavu lehce na stranu.

,,Kenny, musíš pochopit, že jsou jisté výsady, zvyky a pravidla, které bys měla respektovat," objasnil rodičovským tónem Steve.
,,Tak dobře," vydechla jsem opět poraženě. Nemělo cenu se hádat.

,,Do čeho mě navlíknete?" optala jsem se s úmyslem posunout konverzaci dál a prameny kudrnatých vlasů jsem si zandala za uši.

,,Pojď se mnou. Už teď jsme ve skluzu, jakmile se oblékneš to roucha, začneme s výcvikem. A opovaž se zase někam utíkat," pohrozil mi a vydal se do útrob New Yorské svatyně.

Hodila jsem pohled po Stevovi a vydala se za otcem. Na prsou mě hřála moc kamene a na krku mi visela tíha Agamotova oka.

,,Roucha?" optala jsem se nedůtklivě a otřásla se hrůžou při pomyšlení, že bych na sobě měla mít nějaký volný pytlovitý oranžový hadr.

,,Neboj se," uklidnil mě s potměšilým úsměvem a vrazil mi do rukou dlouhý tkaný zelený šat s kapucí, rudý pásek spletený z kůže do malých copánků, volné šedé lněné kalhoty, které se podobaly těm, co nosili mniši v Tibetu a triko stejné barvy se zlatými ornamenty vyšitými na krátkých rukávech.

,,A to si mám jako obléct?" zeptala jsem se s prostoduchým smíchem.

,,Jistěže," přitakal, jakoby to byla samozřejmost.
,,A dělej už, nemáme tolik času, kolik myslíš. Máš se toho ještě hodně, co učit."