Mist- |Avengers|

›zbabělá‹

Doma jsem popadla velkou černou cestovní tašku a naházela do ní základní oblečení, jako dvě trika, dvoje kalhoty, jedny šaty, které jsem nikdy nenosila, kdyby se náhodou vyskytla příležitost, spací úbor ve formě velkého trika a kraťasů, dvě mikiny a samozřejmě mé oblíbené lacláče. Nemohla jsem opomenout ani na ponožky a spodní prádlo ve formě nohavičkových kalhotek.

Možná to na dnešní dobu zní nerozvážně a zvláštně, ale preferuji bezpodprsenkovou módu, navíc moje lentilky pod kobercem stejně nepotřebují nijak zásadně podepřít.

V každém případě jsem do zavazadla přihodila i pár právě rozečtenýcj knižních svazků a jednu z mých malířských cestovních sad. Druhé zavazadlo byla moje plátěná taška přes rameno.

Neopomenula jsem do ní opatrně vložit i svůj skicák a ukulele. Jsem umělec. Bez potřebných hračiček ani ránu. V koupelně jsem popadla několik balení očních čoček a také je vhodila do tašky, společně s jablkem, které jsem si uloupila v kuchyni.

Nechápala jsem, jak se dokážu přes tolik myšlenek, které mi lítaly hlavou, soustředit na nouzové balení. Měla jsem dojem, jako bych házela do tašky všechno, co můj mozek vyhodnotil jako potřebné, i když byl zaneprázdněn spoustou jiných věcí, jakp myšlenkou na smrt.

Než jsem se nadála, slyšela jsem na vchodové dveře klepání. Až teď jsem si uvědomila, jak se mi třesou ruce a v žaludku pociťuji strach a nervozitu. Bez dalšího rozmyšlení jsem však dveře otevřela a s úlekem uviděla blonďatého vysokého muže s netrpělivým výrazem ve tváři.

,,Dobré odpoledne," zamumlala jsem.

Prohlédl mě od hlavy až k patě a malinko nakrčil obočí.

,,Klíč?" zeptal se podezíravě a mně až teď na mysl vyběhla poslední Philova slova. Nezapomeň na broskev.

,,Broskev," vypadlo ze mě.

Muž přikývl a aniž bych ho vyzvala dál, proklouzl kolem mě a stanul v předsíni mého bytu.
Zavřela jsem dveře a rychle se nasoukala do kabátu a bílých připravených tenisek.

Vůbec mě nenapadlo, že by to mohl být jeden z překupníků, který mě chce unést. Nějak jsem počítala s tím, že Bůh stojí na mojí straně. Muž nepřipomínal tajného agenta, naopak to opravdu mohl být nějaký obrazový dýler. Neměl ani uniformu, jako mají ve filmech, ani průkaz, ani černý oblek jako Phil.

,,Omlouvám se za mou nedůvěru Kenny, ale neodpovídáte přesnému popisu, který jsem o vás obdržel," prohodil diskrétně.

,,Vy taky ne," prohodila jsem nesměle a vydala se kolem něj rychle do koupelny, ačkoliv jsem na nohou již měla obuté boty. Před zrcadlem jsem si s malými komplikacemi vytáhla z levého oka barevnou čočku. Teď na mě ze zrcadla zírala afroameričanka s jedním okem blankytně modrým a druhým čokoládově hnědým.

Lidé nemají rádi nepravidelnost a když máte každé oko jiné barvy, hází po vás obvykle nechápavé nebo přímo nepříjemné pohledy. Neměli byste být jiní. Máte být takoví, jako jsou ostatní. To je přeci hlavní pravidlo společnosti. Nebýt odlišný.

Vrátila jsem se do předsíně, cestou jsem sebrala svá zavazadla a pokusila se na agenta usmát.

Prohlédl můj obličej a mile se usmál.
,,Teď jste perfektní," připustil a vzal mi z rukou cestovní tašku.

,,Vy taky nevypadáte úplně podle mých představ. Myslela jsem, že budete..." zamyslela jsem se nad správným přirovnáním a vylezla ven na chodbu panelového domu.
,,Trochu víc jako Phil," dokončila jsem a zamkla za mým společníkem dveře do bytu.

,,V tom přilpadě jsem Vás asi trochu zklamal," uchechtl se.

,,Jen jste překonal očekávání..." chtěla jsem vyslovit jeho jméno, ale po větším přemýšlení jsem si uvědomila, že se mi s ním nesvěřil.

,,Eh...Stephan," řekl. Jakoby zaváhal nad svým vlastním jménem.

,,Stephane," doplnila jsem svou předchozí větu a pokusila se nevěnovat přílišnou pozornost faktu, že právě utíkám z bytu ve společnosti agenta a je zde jistá pravděpodobnost, že se sem už nikdy nevrátím.