Mist- |Avengers|

›vzdorovitá‹

,,Proč je havran jako psací stůl?"
,,Sám nevím."

,,Kenny!" ozval se naléhavý mužský hlas a dotyčný mi třásl s rameny. Prudce jsem otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe.

V krku mě pálilo, cítila jsem pach hniloby a prachu, kolem mě bylo temno. Byla jsem v cele. Ve vězení Hydry. Přesně takhle jsem si to představovala. Zápach, strach, bezmoc, zima.

Zaostřila jsem pohled před sebe na svého společníka a do očí se mi nahrnuly slzy.

,,Andy? Co tady děláš? Kde jsou Ellie a Jackie? Jsou v pořádku? A co rodiče?" začala jsem lehce vyšilovat a upřeně sledovala smutný obličej mého nevlastního bratra.

Měl výrazné kruhy pod vypoulenýma očima a popraskané rty s výraznými lícními kostmi. Vždycky byl pohledný a měl krásné kudrnaté vlasy, ale ty teď byly splihlé a mastné. Po pravé tváři se mu táhnul dlouhý krvavý škrábanec a zdálo se mi, že má zlomený nos.

,,Nevím. Jackie by měl být v bezpečí v Polsku, kam ho poslal Fury-"
,,A Liliana s Kenny mladší jsou s ním?" optala jsem se okamžitě na manželku a dceru našeho staršího bratra. Slzy mi tekly proudem po tvářích a jen stěží jsem mohla přes vzlyky dýchat.

,,Uklidni se, jsou určitě v pořádku," zatřásl se mnou opět Andy a pevněji stiskl mal ramena.

,,To nejde, to nejde...Strange a Steve pro nás přijdou. Dostanou vás od tud," začala jsem rychle mluvit a rukama jsem se snažila na krku najít Agamotovo oko. Nebylo tam. Co jsem taky měla čekat? Že mi ho nechají? Vždyť právě to byla ta věc, kvůli které tady jsme.

,,Kde je Ellie?" vzlykla jsem.
,,Klid, Kenny. Neviděl jsem ji od doby, kdy mě sem přivezli, ale myslím si, že to zvládne. Má přeci černý pásek z taekwonda a kurz z juda, umí se bránit líp než my dva dohromady," snažil se mě Andy uklidnit a udržoval se mnou oční kontakt.

Na nás, sourozencích Knightových, byla zvláštní jedna věc, a to, že jsme každý měl jinou barvu očí. Já měla dvoubarevné (již zmiňovaná heterochromie očí), Andy je měl čokoládově hnědé, Ellie zářivě zelené a Jackie blankytně modré. Naše podobnost byla výrazná hlavně díky naším sjednoceně tmavých kudrnatých vlasů a snědé pokožky. I přes můj jiný genetický původ, byli jsme sourozenci jak se patří.

,,Jak dlouho tady jsi?" zeptala jsem se tiše třesoucím se hlasem. Andy pomalu povolil stisk kolem mých ramen a zhluboka se nadechl, přičemž pohled zabodl k hliněné zemi.

,,Možná dva týdny," odpověděl s neurčitým pokrčením ramen. Byl oproti mně vždycky mohutný díky svalům a výšce, ale teď bylo viditelné, jak zhubl a ochabl. Měl tenké ruce a tričko na něm trochu vyselo. Dva týdny.

,,Ale to...to znamená, že tě zajali ještě před tím než jsem prodala ten obraz, než jsem se poprvé setkala se Stevem a Patrickem. Dřív než mě kontaktoval Phil..." začala jsem si mumlat a v hlavě mi běhalo nespočet otázek a jen na jedinou jsem znala odpověď.

Když vím, co se děje teď a co se dělo před tím, jsem schopná ovlivnit to, co se stane, když budu tam, kde se to ještě nestalo.

,,Neboj, dostanu tě odsud. Pokud to vyjde, tak se sem ani nikdy nedostaneš," pronesla jsem k Andymu tiše a stoupla si na nohy. Opřela jsem se zády o zeď a skenovala prostory cely.

,,Počkej, co tím chceš říct? Kenny!" okřikl mě, když jsem se na příliš dlouho potopila do své vlastní mysli a snažila se vybavit si všechno, co vím o moci kamene času a času samotném.

,,Když se mi podaří obrátit polaritu...ale jak to udělat, když nemám ten šutr? Musím se s ním spojit...jsme přeci propojení, nenechá mě umřít a bude mi pomáhat, abych ho mohla chránit, což se mi teď tedy moc nepovedlo," mumlala jsem nesrozumitelně.

,,Kenny? Ty jsi se zbláznila..." vydechl nešťastně Andy a díval se na mě hnědým pohledem, jako by byl na mém pohřbu. Jakoby jeho poslední naděje uhasla, ale já pociťovala velký nával energie, euforie a naděje.

Můžu zvrátit věci, které se už staly, ale vlastně se tak nikdy nestanou!

Jen pozor na časové smyčky a pevné okamžiky.