Mist- |Avengers|

›mocná‹

Základna Hydry:

Probudila jsem se v izolované místnosti. V separaci. Přesně takhle jsem si představovala místnost, kam zavírají blázny ve svěrací kazajce. Bílé stěny pokryté ještě bělejším molitanem, abych si 'náhodou' nemohla ublížit, žádné okno ani nic jiného než bílá barva, jenom naproti mně velké masivní kovové dveře s malinkým okénkem za kterým pochodovali dva vojáci.

Na sobě jsem měla čisté oblečení. Černé velké bavlněné triko a nohavičkové kalhotky. Bylo to všechno, co jsem potřebovala. Vlasy jsem měla rozcuchané a obličej plný modřin a ruce plné jizev, pravou paži jsem měla obvázanou. Bolelo mě celé tělo, i tak jsem cítila jistou spokojenost, že mohu být chvilku sama se sebou, uzavřená v malé místnosti a koukat do stropu, protože při jakémkoliv větším pohybu mi vystřelovala bolest do ramene, nohou a obličeje.

V místnosti nebyla ani zima ani vedro. Neproudil tudy žádný vzduch a teplota se tady pravděpodobně vůbec neměnila. Chtěla jsem spát, byla jsem unavená, ale do hlavy se mi vkradla vzpomínka na výstřel a já si při každém dalším pokusu zavřít oči a usnout, představila tělo mého bratra. Andyho.

Pokud jsem totiž tou střelenou nebyla já, musel to být Andy...

Z očí mi pomalu začaly téct slzy. Neměla jsem sílu vzlykat. Jenom mi slané kapky vody stékaly po tmavých otlučených lících. To byl už druhý. Pomyslela jsem si. Byl to už druhý člověk, který kvůli mně zemřel. I když Patrick, zemřel v jiné časové linii a paralelním vesmíru. Nebylo to příliš uklidňující.

Nabrala jsem do plic velké množství vzduchu, na chvíli kyslík zadržela v plicích, napočítala do pěti, a pak se zavřenýma očima vydechla oxid uhličitý. Svaly se uvolnily a na moment mě zaplavil příjemný pocit.

Aniž bych se o cokoliv snažila, před zavřenýma očima se mi objevil obraz zeleného zářivého kamene času. Viděla jsem ho tak jasně, že jsem se ho ve své mysli mohla dotknout.

Jak je tohle možné?

Po tom, kolik už jsem toho zažila, to byla zbytečná otázka, na kterou mi stejně nikdo nemohl dát odpověď.

Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla. Kámen, jakoby začal zářit. Vydechla jsem a cítila mírné brnění v konečcích prstů.

Kámen je mojí součástí. Chrání mě a já chrání jej. Jsme propojeni. Jeden bez druhého nemůže fungovat. Kámen může být kilometry daleko, a stejně budu jeho součástí... nemůžou získat moc kamene Nekonečna, dokud bude jeho Strážkyně žít. A Strážkyně bude žilt, dokud ji kámen bude chránit.

Snažila jsem se udržet ten obraz kamene, který jsem měla před očima, ale začal se rozplývat. Nemohla jsem s tím nic dělat, o chvíli později už jsem před zavřenýma očima viděla jen tmu. Povzdechla jsem si a s námahou a bolestným zahekáním se přetočila na bok.

Před očima se mi začala zhmotňovat zlatavá postava. Zorničky se mi zúžily, jak místnost zalila zlatá záře. Musela jsem dlouho zaostřovat a namáhat zrak, abych si uvědomila, že osoba, ač průzračná a obklopená mlhou, je skutečná. Seděla přede mnou v tureckém sedu, kolem krku měla oko Agamotovo, na sobě zlaté roucho, které splývalo s její zlatavou pletí, vlasy krátké a kudrnaté, oči s dlouhými řasy měla zavřené, vpadala, jakoby meditovala a po chvíli, co jsem průsvitnou osobu pozorovala, jsem si všimla, že se vznáší několik málo centimetrů nad zemí.

,,Kdo jsi? Smrt?" zeptala jsem se tiše, ale nebála jsem se. Svým způsobem, mě ta myšlenka uklidňovala. Osoba otevřela oči, a mně se naskytl pohled do nevýrazných zlatých duhovek bez zorniček. Byly jako dva malé balónky z ryzího zlata zasazené do očních důlků.

,,Někdy, ale ne dnes," odpověděla a pousmála se. Do té doby vypadala jako socha, jako něco neživého. Teď jsem si byla naprosto jistá, že jsem se zbláznila.

,,Nejsi blázen. Máš schopnosti, které přesahují chápání a vědomosti prostých smrtelníků," osvětlila osoba. S trochou představivosti se mi mohla podobat. Zatajil se mi dech. Prudce jsem se posadila do tureckého sedu, můj pohyb doprovázela i neuvěřitelná bolest, ale nakonec jsem seděla tváří tvář mému já.

,,Jsi...já?" zeptala jsem se tiše. Osoba nevýrazně pokrčila rameny.

,,Jsem ten, kým bys jednoho dne mohla být," odpověděla. Možná se odsud jednoho dne dostanu. Možná jsem opravdu Strážkyní. Možná se mi podaří kámen ochránit.

,,Nesmím ti říct, co se stane v budoucnosti, nesmím ti říct, kdo jsem, ale chci ti dát naději. Jednoho dne pochopíš, co všechno se teď děje, kdo jsem a kdo jsi ty. Jednoho dne, budeš vědět o všem, co se stalo a co se stane. Být Strážkyní kamene času je jako být samotnou řekou času. Máš vědomosti celého Vesmíru. Ale musíš nejdřív pochopit svou vlastní váhu a cenu. Bude to dlouhá cesta, ale pomohu ti. Teď však musíš udělat jednu důležitou věc," pronesla a ladným pohybem dlaní otevřela oko Agamotovo a vyndala zelený kámen času. Jak se jí podařilo vzít ho z chapadel Hydry?

,,Tohle musíš dostat do bezpečí. Vrať to otci, na dobu, dokud nebudeš plně připravena se stát Strážkyní. Hydra je zkouška, kterou musíš projít. Je to pevný bod, kterému se nelze vyhnout. Hodně štěstí," řekla a natáhla svou průsvitnou ruku, ve které měla kámen času, ke mně. Váhala jsem. Rozmýšlela jsem, co dělat, ale věděla jsem, že svému poslání se nevyhnu.

,,Přijdeš ještě někdy?" zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď. Potřebovala jsem, aby mě uklidnila, protože svým způsobem jsem jí věřila víc, než sama sobě. Vložila mi kámen do dlaně, její dotek lehce chladil, jako vánek.

,,Jsem tady pořád," odpověděla, věnovala mi povzbudivý pohled a začala se rozplývat ve stejnou zlatavou mlhu, ze které se před pár minutami zhmotnila. Mlha se ale nevypařovala. Naopak, obalovala se, kroutila se a plazila se kolem mého těla v tenkých zlatých provázcích a vpíjela se do mé hrudi. Chladilo to, závan vzduchu mi přinesl i nepatrnou vůni starých knih a rákosí.

Pevně jsem sevřela kámen času v pěsti a najednou jsem cítila, jak odhodlaná jsem. Odhodlaná přežít a jít vstříc svému poslání.

,,Jsem Strážkyně kamene času."