Mist- |Avengers|

›smutná‹

Druhý den ráno už jsem necítila bolest a i přes viditelné jizvy a poranění, nijak mě to neomezovalo. Byla jsem okouzlena mocí kamene, ale zároveň se toho děsila. Nebýt toho šutru, nepřežila bych, na druhou stranu, ani by mě nikdo nechtěl zapálit.

,,Chtěla bys vidět Elmunda?" zeptal se Patrik, zatímco si oblékal černý kabát.

,,J-já nevím," vydrala jsme ze sebe. Bála jsem se. Nevěděla jsem zda je v pořádku, ani nic bližšího a děsila mě představa, že uvidím jeho tělo, ale zároveň jsem se bála, že pokud je na živu, jakmile se s ním spojím, nebude živý dlouho.

,,Neboj se," řekl a podíval se mi do očí. Skutečnost, že znal mou babičku mezi námi vytvořila pouto. Mnohem víc jsem mu tak věřila. Natáhl ke mně ruku a já ji s výdechem přijmula.

Nenápadně jsme opustily motel a vydaly se mokrými ulicemi města na místo, které mi bylo neznámé.
Na sobě jsem měla dlouhé kalhoty, které mi připravil Patrik, protože ty mé byly spálené. Na vrchní části těla jsem měla obyčejné tričko a svetr, který mi také přinesl Patrik.
Neřešila jsem vzhled svého těla, byla jsem si vědoma, jak mě ta zranění poznamenala.

,,Bojím se toho. Té moci času," přiznala jsem, když jsme se proplétali úzkou uličkou. Pořád jsem držela Patrikovu ruku a následovala ho.

,,To chápu. Ale je to tvou součástí," odpověděl a ocitli jsme se na hlavní ulici. Rychle se rozhlédl a vydal se do leva.

,,Vyléčilo mě to ze smrtelných zranění během několika hodin," řekla jsem.
,,Ano," přitakal prostě.

Studený vítr mě šlehal do tváře, jak jsme rychle procházely pošmurnými ulicemi. Zanedlouho jsme se ocitli u nenápadného románského kostela. Před ním jsme zastavili a já se snažila trochu vydýchat. Píchalo mě v boku a z úst mi vycházely obláčky páry.

Vedle kostela byla velká železná zdobená vrata. Patrik se vydal k nim a já ho poctivě následovala. Vzal za honosnou kliku s kováním a vešli jsme na hřbitov.

,,J-já..." zakoktala jsem.
,,Nechci tam jít. Rozmyslela jsem si to."

,,Kenny-" začal klidně Patrik a opět ke mně natáhl svou ruku.
,,Ne! Já-já to nedokážu. Chci zpátky domů. Do ateliéru. Do Washingtonu," šeptala jsem a rukama si objala trup a zabalila se více do svetru.

Do hnědých kudrnatých vlasů mi začal padat první sníh. Zaklonila jsem hlavu a nechala vločky spadat i na mou tvář. Nad hlavou nám proletělo hejno vran. Jejich černé peří kontrastovalo s bílým nebem.

,,Kingsley k zemi!" vyjekl najednou a strhl mě na chodník s popraškem sněhu, zatímco se ozvala rána výstřelu.

Zděšeně jsem se podívala Patrikovi do hnědých očích. Buřinka mu při jeho prudkém zásahu spadla z hlavy a ležela vedle mé pravé ruky. Chránil mě vlastním tělem a ležel na mě. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neuměla jsem racionálně uvažovat v krizových situacích a byla jsem si toho vědoma.

,,Rychle, vstávej a běž do kostela," říkal rychle Patrik a zvedal se ze mě, zatímco se rychle rozhlížel kolem sebe. Vzala jsem jeho buřinku ze země a posadila si ji na hlavu.

,,Vrátím ti ji, až bude po všem," řekla jsem mu. Ozvala se další rána a já polekaně vyjekla a automaticky se přikrčila. Střela minula cíl.

,,Na, tady máš zbraň. Je v ní pět nábojů, teď běž. Dělej!" z vnitřní kapsy kabátu vyndal Patrik zbraň a vrazil mi ji do rukou. Pobídl mě a zatímco mě pořád kryl jsem se rozeběhla ke dveřím kostela.

Vzala jsem za kliku a naposledy se podívala do Patrikových hnědých očí. Ozval se další výstřel a na bílý poprašek sněhu padla krev.