Mist- |Avengers|

›rozlétaná‹

,,Počkej, cože?!" nechápala jsem a raději si brýle posadila víc na nos, jak se mi obličej skřivil do nechápavé grimasy.

,,Ano, myslíme si, že umíš cestovat časem. Nejenom ho otáčet a sledovat, ale přímo se do něj ponořit, avšak to co se stalo v minulosti či stane v budoucnosti dokážeš ovlivnit pouze v přítomnosti," zopakoval otec, zatímco si nabíral hůlkami rýžové nudle, které jsme si nechaly do Bleeker street přivést Stevem.

Seděli jsme společně na dřevěných schodech naproti vchodovým dveřím a  rozjímali nad životem a všemožnými schopnostmi kamene.

,,A jak jsi to zjistil?" nadzvedla jsem podezíravě jedno obočí a nacpala si pusu nudlemi.

,,Mám s kamenem jisté zkušenosti. Vaše spojení ti dodává jistá privilegia a otevírá možnosti, které žádní jiní vlastníci kamene nemohou získat," osvětlil a prohlédl si zbylý obsah své krabičky s čínskými znaky, ve které už nezbývalo příliš jídla. Na kníru se mu houpala jedna krátká rýžová nudle.

,,A víš jak to mám udělat? Nepotřebuju třeba nějaký řidičák nebo pas na cestování časem? Nejsou na to nějaká pravidla?" otázala jsem se nechápavě a doškrábala zbytek svého asijského jídla v krabičce.

,,Jistěže na to jsou pravidla, ale ty jsi jediný člověk na světě, který to umí, nepotřebuješ řidičák," zasmál se mi a poplácal mě po zádech až mi kus těstoviny zaskočil.

,,Zkusíme to?" optala jsem se a odložila prázdnou krabičku i dřevěné hůlky. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci zkoušet, ale otec vypadal velmi nedočkavě.

,,Ano, ale nejlepší bude, když poprvé půjde někdo s tebou," řekl.
,,Ty?"
,,Ne, kdyby se něco pokazilo, musí vás někdo vytáhnout, abyste neskončili ve smyčce."
,,Takže...Steve?"

,,Dojdu pro něj," řekl okamžitě bez dalšího vysvětlení, vstal a vydal se hledat po svatyni Steva.
,,Počkej! Co by se mohlo pokazit?!" křikla jsem ještě za otcem a prudce se zvedla, ale to už se mi ztrácel z dohledu a raději neodpovídal.
————

,,Takže," začala jsem s trochou dávkou nedůvěry vůči cestování časem a postavila se vedle Steva naproti otci, kterému v očích skákaly nedočkavé jiskřičky.

,,Co mám dělat?" dokončila jsem a letmo vzhlédla ke Stevovi, který vypadal dost nesvůj. Nedivila jsem se mu. Taky bych sama se sebou nechtěla cestovat časem.

,,Steve, vyber si nějaké datum dne, který bys chtěl vidět znovu," pobídl blonďáka Strange se skoro až fanaticky natěšeným výrazem.

,,Ehm...3.6.2013," vydechl Steve po chvíli přemýšlení.

,,Skvěle! A teď ty, Kenny, musíš se zcela soustředit na to datum, vezmi Steva za ruku a ty, Steve se musíš pořád soustředit na to, co se v ten den stalo, ano?"

Oba jsme přikývli a propletli si ruce. Zavřela jsem oči a snažila se soustředit na ta čísla. 3.6.2013.

Najednou mi v mysli proletěla dlouhá časová osa. Bylo to jako proud vody. Jako řeka bez břehů. Její vlny tvořily léta páně a datum. Prolétaly mi hlavou všemožné letopočty, když najednou se proud zastavil a přede mnou se objevilo číslo 3.6.2013 a já pomalu otevřela oči. Potok nezmizel a číslo stále vystupovalo. Vedle mě stál Steve a v očích se mu leskly slzy. Natáhla jsem ruku k datum a jemně vodu zvlnila pohybem ruky. Naklonila jsem se a přitáhla Steva za ruku blíž k vodě. 

Voda, vlna s číslem nás pohltily do sebe, ale jediné, co člověk ucítil byl jemný proud vzduchu přinášející vůni květů. Růží. Kolem nás začaly létat barvy, všemožné odstíny modré, zelené a bílé a tvořily se do obrazců a vytvářely prostředí onoho dne. Ocitli jsme se v zahradě plné modrých růží a stali se neviditelnými přihlížejícími mladého páru, který seděla na lavičce naproti nám.

V muži jsem poznala Steva. Vypadal pořád stejně, jen tehdy mu na tváři hrál mnohem větší úsměv. Vedle něj seděla malá hubená brunetka v bílých jarních šatech. Její tvář zdobil sarkastický úsměv a hnědé oči nadšeně jiskřily. Drželi se za ruce a o něčem spolu diskutovali. Chtěla jsem jít blíž, ale Steve zůstal stát jako přikovaný na místě a po tvářích mu tekly slzy. Svůj pohled upíral jenom a pouze do nadšené tváře dívky a nedokázal se pohnout.

,,Je krásná," vydechla jsem a nevěřícně hleděla do jemného a krásného obličeje brunety. Růžová líčka, malý nos, jiskřivé tmavě hnědé oči, hranatá brada, vlnité vlasy a drobná postava se svalnatými stehny a lýtky a přiměřeně velkým dekoltem.

,,Kdo je to?" zeptala jsem se ho tiše a mírně stiskla jeho ruku.

,,Jenifer Stark," vydechl tiše přes vzlyky. Došlo mi to. To jméno už jsem slyšela. Byla to dcera Anthonyho Starka, která už pár let ležela v nemocnic v bezvědomí. Když se to stalo, byl kvůli tomu veliký povyk a psalo se o tom všude možně. Byl to zásah pro všechny Avengers.

,,Měli jste se brát, že ano? Měli jste těsně před svatbou," vydechla jsem a ucítila palčivý pocit smutku v srdci, když jsem pohledem přelétla ze Steva na Jenifer.

,,Leží v kómatu v nemocnici svaté Anežky," dodal.

,,Mohl jsem tomu zabránit," vzlykl.

A v tom mě něco napadlo. Natáhla jsem svou volnou ruku před sebe a pomalu začala točit rozevřenou dlaní do leva a barvy kolem nás se začaly měnit ve šmouhy a mladý pár zanedlouho zmizel. Před očima mi běhaly letopočty a já se zastavila na datum 16.5.2018

Byla to budoucnost. Barvy začal nabírat tvarů a do nosu mě udeřila vůně lesa a deště. Stanuli jsme před zcela nově vybudovanou základnou SHIELDu uprostřed louky, kterou obléhal les a na obloze se začínalo schylovat  bouřce. Přijíždělo k nám nevýrazné černé auto a jakmile zastavilo, vystoupila z něj naštvaná brunetka. Úplně stejná jako ta minulá, jen s delšími vlasy a ve tváři s nevraživým pohledem. Zabouchla za sebou dveře od auta a v tu ránu se spustil liják. O vteřinu později vystoupil i budoucí Steve a za zády svíral malou hranatou semišovou krabičku. Chytl naštvanou brunetku za ruku a donutil ji, aby se na něj podívala. Její naštvaná grimasa trochu pookřála.

,,Vrátíme se, co ty na to? Přeci bys nechtěl být na své vlastní žádosti o ruku dvakrát. Kdyby řekla ne, musí to být překvapení," řekla jsem a jako bych to věděla od narození nebo mi kámen sám řekl, jak se vrátit do přítomnost, jsem udělala krok zpátky a Steva s mokrými tvářemi a širokým úsměvem jsem táhla s sebou. 

Barvy se začaly vířit, z brunetky se stal jen barevný flek a než jsme se nadály, stáli jsem v potoce času a klidná voda se najednou splašeně valila zpět, dokud k nám vlna nepřinesla rok 2017 a o moment později jsem už zase stála ve svatyni a cítila dřevěné lakované parkety. Nikde nebyla stopa po modrých růžích ani semišové krabičce s prstýnkem.

Opatrně jsem pohlédla na Steva ve kterém se stále míchaly všemožné emoce a pustila jeho ruku. Zvedla jsem koutky do malého úsměvu a porovnala si na nose brýle. Byl to zajímavý výlet.