Mist- |Avengers|

›trpělivá‹

Najednou, jakoby se celá místnost rozhoupala a stěny začaly zářit zlatými a zelenými paprsky. Bylo to rychlé, i když čas jakoby na chvíli přestal pracovat podle obvyklých pravidel, takže ve skutečnosti nešlo říct, jak dlouho celý incident trval. Prostor se začal ohýbat způsobem, kterým jasně popíral zákony fyziky, stejně tak tok času a rychlost světla.

Kapitán Amerika byl zmatený, pořád si nezvykl na 'čáry máry' které ho poslední dobou provázely na každém kroku. Snažil se udržet rovnováhu v rozhoupané místnosti a nepadnout na zem, což mu bralo hodně síly a vyžadovalo množství úsilí.

Zatímco Strangovi se na moment zastavilo srdce a poté se mu v uslzených očích bleskla naděje.

Všechny paprsky dopadaly na jediné místo na schodišti, kde se po určité chvíli zhmotnila postava, i když slovo zhmotnila je pravděpodobně nevýstižné, neboť osoba představovala spíše ducha, obraz z mlhy, zářivou zlatou postavu se zelenýma očima bez duhovek, které oba propichovaly zkoumavým pohledem.

,,K-Kenny?"
—————

Když jsem otevřela oči, byla jsem zpět v mé izolaci.  Přede mnou seděla v tureckém sedu má zlatá dvojnice a potěšeně se usmívala.

,,Skvělá práce," pochválila mě. Přikývla jsem na náznak díků a také se trochu usmála. Jediné, co mě přes dlouhé dny v cele zaměstnávalo a dokázalo zklidnit mou mysl bylo učení se nových věcí ohledně kamene času a probouzení a poznávání mého astrálního já. Byla to vlastně jediná věc, která mě držela při životě. Naděje, že jednoho dne tohle všechno nepřijde vniveč, ale budu schopná využít svůj pobyt v Hydře i k nějakému mému ku prospěchu. 

Za těch několik týdnů, co tady jsem, nebo se alespoň domnívám, že jsou to týdny, jsem zpozorovala jednu důležitou věc. Vojáci před mojí celou jsou pouze dva. Mojí největší překážkou tudíž nejdou oni, ale železné dveře. Také jsem učinila objev, který mi může zachránit život. Chtějí abych žila. Potřebují mě živou. Kámen jim nedovolí mě zabít. Alespoň prozatím.

Každý den, ráno a večer, dostávám jídlo a sklenici vody a každý večer mě vodí na záchod, pokaždé v jiný čas. Jídlo je celkem výživné. Je to vždy aspoň kousek pečiva a nějaká zelenina. V poledne mi nosí sklenici mléka s nějakým hnusným přimíchaným práškem po kterém se mi vždy trochu motá hlava, ale jsou to jediné bílkoviny, které do sebe dostávám. Není to vyloženě luxus, ale mám co jíst a kde spát. Mám spoustu času na přemýšlení. A když občas přijde nějaký doktor, který mě pozoruje přes okénko v železných dveřích a něco si zapisuje do poznámek, nevěnuji mu víc pozornosti, než jeden pohrdavý pohled. Nikdo se mnou nemluví. Žádní agenti, kteří by se snažili získat informace, žádný Elmund ani Patrick. Jenom mě sledují. V pravém horním rohu místnosti je kamera.

Jediný, kdo se mnou nějakým způsobem mluví, je moje zlatá dvojnice z budoucnosti, která by se však lehce dala považovat za výplod mé fantazie. Nikdo kromě mě ji nevidí. Izolace, několik týdnů mezi čtyřmi bílými stěnami a skutečnost, že jste vězněni tisíce kilometrů od vašeho domova na vás může mít ledajaký vliv. Nepřekvapilo by mě, kdybych tedy byla nakonec opravdu blázen, i když situace a okolnosti mi to vyvracely.

Dokáži se stejným způsobem jako můj přelud přesouvat časem a místy, aniž by moje tělo muselo opustit celu. Za poslední měsíc jsem se buďto tedy skutečně zbláznila a tohle všechno se odehrávalo pouze v mojí hlavě, nebo se mnou život hraje opravdu nebezpečnou a z jeho pohledu jistě velmi zábavnou hru. Snažila jsem uklidnit samu sebe tím, že moje mysl by nikdy nebyla schopná vytvořit něco takového jako kameny nekonečna a jejich Strážkyně nebo mého otce, který se zabydlel v Tibetu nebo organizace podobné SHIELDu a Hydře. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím větší pocit bláznovství mě přepadal.

Kámen času by teď měl být v bezpečí a mně nezbývá nic jiného než čekat. Čekat, až si pro mě přijdou, až mě zachrání a já budu moct zachránit je. Je to hrozně skličující a ubíjející, jenom sedět a nic nedělat, když víte, co se blíží a jaké to může mít následky, ale o to více víte, že musíte čekat. Že se musíte řídit vaší realitou a scénářem, který byl předepsán. Takže musím počkat. A být trpělivá.

,,Všechno se děje z nějakého důvodu," promluvila moje zlatá dvojnice, jak jsem se jí rozhodla říkat.

,,A i když nám ten důvod může být zrovna neznámý, s odstupem času zjistíme, že tam byl. A byl důležitý," dokončila.

Proto jsem musela čekat. Věděla jsem, co se může stát, co se stane a co se stalo. Měla jsem tu moc uniknout, ale neměla jsem dostatek prostředků a vědomostí. Proto jsem musela čekat na to, co bude dál. Ale žila ve mně naděje. A naděje vždy umírá poslední.

,,Buď silná a trpělivá," zaznělo mi v hlavě.