Mist- |Avengers|

›duchaplná‹

O osmnáct měsíců později:

,,Musíme ji poslat jinam. Bude převezena na jižní základnu, o té by zatím neměli mít ani ponětí," slyšela jsem tlumený mužský hlas. Byl mi něčím neurčitě povědomý.

,,Ta holka nám je k ničemu. Nic neřekne, ničemu nepomáhá, jenom po nás pátrá čím dál tím víc SHIELD. Nemůžeme ji prostě zabít a poslat v krabici od bot Furymu?" ozval se druhý hlas, neznámý a trochu pisklavý.

,,To tedy nemůžeme! A vy mi za ni a její život ručíte vlastním, je vám to jasné, poručíku?" rozkřikl se první hlas a já neměla odvahu otevřít oči.

Rozhovor se musel odehrávat za masivními kovovými dveřmi, které mě oddělovaly od okolního světa, protože o minutu později, kdy jsem bezhybně ležela na měkké podlaze mojí izolace, jsem slyšela to hrozné skřípání pantů, za jehož doprovodu se dveře otevíraly.

,,Vstávej!" vykřikl hlas a následně jsem cítila silnou ránu do břicha, která mě přetočila na záda. Bolest mi vystřelila celým tělem a na chvíli jsem nemohla popadnout dech. Sýpala jsem a snažila se zaostřit na dva vojáky Hydry.

,,Ty idiote, neřekl jsem snad jasně, aby se jí nic nestalo?!" zaburál druhý hlas a trhnutím za paže mě postavil na nohy a silnou ránou do zad mi pomohl nabrat dech.

,,Řekl jste, aby přežila, neuvedl jste v jakém stavu. Podívejte se na ni, veliteli, vždyť je to jenom nějaká pitomá kurva-"

Než stačil voják dokončit větu, přehlušila ho střelná rána z pistole a následoval dutý zvuk, jak jeho tělo dopadlo na zem vystuženou molitanem.

V tu chvíli se mi podařilo zaostřit na mrtvé tělo. Vytřeštěně jsem stočila pohled na velitele, který mi pevnem svíral paži a v očích měl neutrální výraz, který nedával na jevo žádnou emoci.

,,Patricku?" šeptla jsem. Na odpověď mi přiletěla facka.

,,Buď zticha, jinak skončíš stejně jako on. Musíme tě dostat pryč."

O čtyři měsíce později:

Seděla jsem na zablácené zemi sklepních cel. Byla mi zima, tělo mě bolelo, oči pálily a po tváři mi stékal pot a krev. Oblečení jsem měla mokré. Třásla jsem se. 

Za tu třetinu roku už jsem zvládla vystřídat několik základen Hydry, ale ještě žádná nebyla tak hrozná jako ta, kde jsem se nacházela teď. Podzemní sklepní cely byly malé, studené, mokré a páchly krví, potem, rezem a močí.

Nevěděla jsem, jestli jsem v Americe, v Anglii, v Německu nebo v Tibetu. Ostatně mi to bylo jedno. Věděla jsem, že takhle to musí být a uklidňovala jsem se tím, že už to nebude dlouho trvat a SHIELD mě najde. Táta mě najde. Už jsou to skoro dva roky, co jsem v zajetí. Už to nebude dlouho trvat. Dřív nebo později buďto zemřu, nebo mě najdou.

Najednou se celou základnou začala ozývat siréna a temnotu, která mě obklopovala, prořízlo ostré červené světlo. Vyděsilo mě to. Někdo napadl základnu. Chodbou se začaly rozléhat rychlé kroky a já se instinktivně natiskla víc ke mřížím, abych viděla, co se děje.

Před mojí celou zanedlouho stanula vysoká známá postava a moje zvědavost opadla. Pohltil mě strach a bezmoc.

,,N-ne. Ne, prosím!" vykřikla jsem a odplazila se co nejdál od mříží. Tělem jsem se natiskla na kamennou špinavou zeď. Každé slovo, jakoby rozřezávalo moje hlasivky. V puse, jako bych měla písek.

,,Musíš pryč," řekl Patrick a odemkl dveře mé cely.

,,Ne, už nikam nepůjdu. Nech mě na pokoji. Zůstanu tady, už mě nikam nepřevážej!" křičela jsem, ale místo toho, aby to znělo jako rozkaz, byla to úpěnlivá prosba. Z očí mi tekly slzy.

,,Poslouchej Kenny, tady tě zabijou. Hydra a Elmund nedopustí, aby se tě SHIELD zmocnil. Aby si pojistili, že SHIELD nebude lepší, tak tě raději zabijí."

,,Už se stalo," sykla jsem a plivla Patrickovi k nohám.  Začala se ve mně zvedat vlna vzteku. Cítila jsem, jak se moje zorničky rozšiřují a jak se začínají aktivovat mé obranné schopnosti kamene nekonečna.

,,Jestli to nepůjde po dobrém," začal výhružně a udělal krok ke mně. ,,Tak to půjde po zlém," dokončil a namířil na mě zbraň.

Pomoc.

Ani jsem se nepohnula. Bojovně jsem vystrčila bradu a vztyčila hlavu, pokusila jsem se narovnat v zádech, i když mě každý pohyb bolel. Nesmím ustoupit. Červené světlo a zvuk sirény byl pořád stejně výrazný, teď se k tomu však ještě přidaly zářivé zelené energetické pole, které obklopily mé ruce

Patrickovi se přes obličej mihla nemilosrdná grimasa, přesně taková se kterou zabíjel. Ozval se výstřel a já si automaticky zakryla tělo rukama. Oslepila mě zelená záře, cítila jsem neuvěřitelnou bolest tepající mi ve spáncích a v rukou. Během pár vteřin byla bolest tak nesnesitelná, že jsem omdlela a už ani nedoufala v to, že se někdy vzbudím.