DUBEN 1486, LONDÝN
Jindřich seděl ve svém křesle na kožešině medvěda, kterého před několika měsíci ulovil a popíjel kořeněné víno. Mračil se a jeho svraštělé obočí budilo hrůzu. Ani jeden ze tří jeho společníků se však nekrčil strachy. To si mohli dovolit jen ti, kteří byli králi nejblíž a o těchto dvou se tohle rozhodně říct dalo. Jedním z nich byl biskup Morton. Starý, šedivý muž, který v posledních letech začínal znatelně tloustnout a od té doby, co se stal Jindřichovým blízkým rádcem, přibral už tolik, že si musel nechat ušít nové šaty.
Druhý jeho společník v místnosti byla žena. Jindřich se nikdy příliš neobklopoval ženami. Snad by se dokonce dalo říct, že z nich měl trochu strach. Tahle žena však byla jeho matka, které bezmezně věřil a rád naslouchal jejím radám. Ostatně, byla to ona, která už od jeho raného věku věděla, že jednoho dne usedne na trůn a neúnavně za to bojovala, ačkoliv kvůli tomu musela zaplatit krutou daň; odloučení od svého syna.
Posledním byl pak jeho nevlastní bratr, baron Strange, který do Londýna přijel, protože se ho Jindřich rozhodl jmenovat hlavním soudcem vévodství Lancaster a také mi při té příležitosti horlivě slíbil svou věrnost a loajalitu.
Panovalo mezi nimi ticho, které vyplňovalo pouze praskání ohně a Jindřichovo polykání vína. Čekali. Jindřich pohlédl ven z okna a netrpělivě si promnul nohu, která ho ještě stále občas pobolívala. Byla to ta, do které ho bodl Lovell svou dýkou.
Nerad jen tak seděl a čekal, protože to pak jeho mysli vždycky začaly napadat paranoidní myšlenky plné zrádců, kterých se hemžil jeho hrad. Marně pak sám sebe přesvědčoval, že má kolem sebe přece lidi, kterým věří. Nevěřím. Blesklo mu hlavou a byla to pravda. Důvěrně nevěřil téměř nikomu. Neodvažoval se toho.
Elizabeth přece začal věřit a čeho se za to od ní dočkal? Ze všech sil se k ní snažil chovat vřele, aby ukázal poddaným, že jejich královský pár žije ve šťastném manželství. Velmi se také těšil na dítě, které čekala. Byla ta radost, kterou dosud nezakusil a kterou nedokázal potlačovat. Vždycky, když Elizabeth viděl, myslel zároveň na toho malého tvorečka, který právě roste v jejím břiše a jeho pohled se stal najednou něžnějším, jeho pohyby opatrnější. A ona ho za to vždy odměňovala svým krásným úsměvem.
Zavdal si další pořádný lok vína, aby spláchl vzpomínky na její rty. Byl zle oklamán. To už se příště nesmí stát. Kdyby někdo zjistil, že v rebeliích měla prsty jeho vlastní žena... byla by to taková potupa! Zesměšňovala ho tím. Vysmívala se mu do tváře pokaždé, když na něj mluvila. Nenáviděl ji za to.
Konečně se otevřely dveře a dovnitř vstoupilo jeho páže. Jindřich okamžitě odložil pohár s vínem a s očekáváním se narovnal.
„Vaše Veličenstvo, je zde Jeho Milost, vévoda z Bedfordu,“ pronesl s úklonou. Jindřich netrpělivě mávl rukou.
„Ano, ano. Ať jde dál.“ Páže se znovu uklonilo, zmizelo a za několik vteřin vešel do místnosti jeho strýc. Jindřichovi se mimoděk vybavilo, jak k němu takhle přistupoval v Yorku a doufal, že tentokrát bude mít lepší zprávy, než tehdy. Stačil mu však jediný pohled do Jasperovi tváře a věděl, že doufá marně.
„Vaše Veličenstvo,“ uklonil se Jasper a pokynutím hlavy pozdravil také lady Beaufortovou, biskupa Mortona a George Strange.
„Jaspere, rád že vidím,“ pousmál se Jindřich a myslel to upřímně. Ať už mu oznámí jakoukoliv zprávu. Vstal, aby se s Jasperem přátelsky objal a pak mu nabídl židli vedle sebe. „Určitě jsi po cestě unavený. Posaď se. Dáš si víno?“
ČTEŠ
Růže mají trny (I. díl) ✓
Historical FictionAnglie, rok 1485. Bitvou u Bosworthu zdánlivě skončila válka růží. Aspoň ta na bitevním poli, protože to nejtěžší Jindřicha VII. teprve čeká - musí si získat přízeň svých poddaných, kteří se na jeho francouzské způsoby dívají skrz prsty, a také loaj...