Růže mají trny (I. díl) ✓

28. Plány se hroutí

„Cože? Co to meleš, kurva?" vykřikl Humprey Stafford rozčileně. Byl v obličeji celý rudý, na spánku mu tepala obrovská žíla a mladý muž, který mu právě přišel sdělit jednu nepříjemnou zprávu se před ním třásl strachy a byl naopak v obličeji úplně bílý. 

„Král vjíždí do-"

„Jakej král?" zařval Humprey. Jeho oči se teď zúžily, takže vypadal jako šelma přichystaná k útoku. „KDO JE TU U TEBE KRÁL? TEN ZRÁDCOVSKEJ BASTARD, KTEREJ ZABIL PRÁVOPLATNÉHO A JEDINÉHO KRÁLE??"

Mladík s každým jeho slovem bledl víc a víc, až to nakonec vypadalo, že se snad docela vypaří a splyne se vzduchem. 

„Humprey, nech ho, ať nám to v klidu řekne," napomenul bratra tiše Thomas, který seděl za stolem. Tvářil se vážně a unaveně. Pod očima měl obrovské kruhy, už pár nocí nespal. Poměrně rychle se k nim donesla zpráva o tom, že Lovellův pokus o zabití krále se vůbec nepovedl. Za pozitivní se dalo označit, že ho ještě stále nechytili. Za méně pozitivní pak to, že si král dal zřejmě velmi rychle dvě a dvě dohromady, takže úspěch jejich rebelie byl teď v ohrožení.

Mladíkovi se roztřásly rty, ale odvážně pokračoval. „J-Jindřich Tu-Tudor vjíždí d-do města," dokázal vykoktat. Humprey Stafford si rozčileně pohladil vousy a vypustil z úst několik šťavnatých nadávek. To ovšem ještě nebylo všechno. „A... a lidé. Oni... vycházejí ze svých domů, aby ho při-přivítali," dodal, jeho slova téměř nebyla slyšet, jakým tichým hlasem byla pronesena, ale zaúčinkovala jako bouře.

Thomas vyskočil ze židle a vyděšeně na svého bratra vyvalil oči. Jestliže se obyčejní lidé postaví za krále, kolik zůstane mužů, kteří se rozhodli zapojit do jejich rebelie? Humprey zřejmě uvažoval úplně stejně, jelikož mu poprvé došla slova.

„Do prdele," zaklel po chvíli ticha a vyběhl ven z místnosti. Thomas se rozběhl za ním, ale ještě předtím mladíka vděčně poklepal po rameni a řekl mu, že může jít. Zdálo se, že chlapci se ulevilo a na nic víc nečekal.

Humprey venku okamžitě zamířil k veliteli žoldáků, které pro své účely najali. Zrovna upevňoval sedlo na svého koně a jeho muži kolem pobíhali a sbírali své věci.

„Tak už jste to slyšeli?" poznamenal Humprey při pohledu na ten shon. „Tudor vylezl ze své díry a míří za námi na návštěvu. Zdejší krysy se mu běží klanět, ale v boji mu nebudou k ničemu platní." Opovržlivě ohrnul ret a chraplavě se zasmál. Velitel, Piers Godring, však ani nepozvedl koutek úst. Byl to statný chlap, zarostlý, vousatý a s obrovskou tlustou jizvou, která se mu táhla přes celou tvář. Díky tomu vypadal jeho zjev děsivě.

„Platný nebudem ani my vám," zavrčel Piers. Jeho hlas zněl skřípavě, jako když si někdo brousí meč.

Humpreymu ztuhl posměšný úsměv na rtech. Zle se zamračil. „Jak to myslíš, Godringu? Chceš snad pláchnout?" V hlase mu zazníval jasný podtón varování. Rozmysli si, co mi odpovíš, jako by říkal Humpreyho pohled. Thomas si však pomyslel, že Piers není zrovna ten typ muže, který by se nechal zastrašit. A také že ne. Ušklíbl se.

„Je to přesně jak řikaš, Humprey. Tadyk to balíme, jasný," přisvědčil bez váhání.

Humprey ho zlostně chytil za tuniku. „Tohle je zrada, Godringu! Nechceš se postavit za svého právoplatného krále?"

„Boje vo trůn mě zajímaj jedině, když mi z toho něco kápne. Je mi úplně u prdele, kdo tam sedí. A vod tebe sem eště neviděl ani zlaťák. Furt jen sliby. Ale řikám ti, Humprey, zavřít se nenechám. Ani tomu nevystavim moje chlapy," odsekl Piers a jediným pohybem se vymanil z Humpreyho sevření. „Teďkom sedí na trůnu Tudor. Řikals, že bude toudle dobou tuhej, ale já bych řek, že celkem žije. Víc ti nemám co říct, Stafforde."