Růže mají trny (I. díl) ✓

17. Matky jsou nejlepší rádcové

Svatba je tu a celkově nám zabere tři kapitoly! (ano, opět jsem se rozepsala, co se dá dělat :D). Tak doufám, že si to užijete. Poté se už můžete těšit na několik společných scén Lizzy a Jindřicha, jelikož zatím spolu příliš času nestrávili. To se však svatbou samozřejmě změní. Budu ráda, když na konci kapitoly zanecháte komentář.

18. LEDNA, 1486

PŘIŠEL nový rok a Londýn pokryl sníh. Spolu s ním nadešel čas svatby krále Jindřicha a princezny Elizabeth, kterou všichni Londýňané očekávali s radostným vzrušením. Takovou slávu naposledy viděli před spoustou let, kdy byla korunovace Elizabeth Woodvillové, dnes královny vdovy. V ulicích se lidé o novém královském páru bavili rádi. Mimo Londýn však svatba nikoho příliš nezajímala. Obyčejní venkované, kteří každý den pracovali na svých polích nebo pásli stáda krav a ovcí, neměli čas, zabývat se radovánkami šlechty.

Šlechtické rody však tuto událost sledovali velmi pozorně a od chvíle, kdy král veřejné vyhlásil datum svatby, očekávali, jestli budou pozváni. A tak se v tento den dělili na dvě skupiny: ty, kteří už v Londýně očekávali tuto radostnou událost a ty, kteří uraženě seděli ve svých sídlech.

Jindřich se pečlivě věnoval myšlenkám, koho pozvat. Jeho strach a podezíravost se projevovala úplně ve všem. Nedůvěřoval Yorkům, ale jeho nevěsta z tohoto rodu pocházela, takže některé z nich pozvat musel. Rozhodl se pro rodinu de la Poleových, kteří se mu po bitvě u Bosworthu přišli poklonit mezi prvními. Těm snad věřit mohl. V rámci možností. Plně samozřejmě nevěřil nikomu.

Když se ve své komnatě připravoval na svatební obřad a pozoroval svůj odraz v zrcadle, necítil vůbec nic. Jen jakousi vnitřní prázdnotu. Nedokázal to popsat. Nikdy příliš nevěřil na lásku, neměl k tomu jediný důvod. A přesto si přál, aby mohl stanout před oltářem s jinou dívkou, než zrovna s Elizabeth.

Od té nepovedené večeře se jí vyhýbal ještě víc, než předtím. Dvořané už si toho všimli a vzrušeně si o tom špitali. Je snad jejich král slepý vůči krásám ženy? Je tak chladný, přísný a vážný! Dokáže se rozpálit aspoň v posteli? Byly to hrubé vtipy, za které by nejeden král stínal hlavy, kdyby se to doslechl. Jindřich však sám sobě slíbil, že bude přísný, ale spravedlivý. Kdyby lidi začal za jejich řeči trestat, možná by umlkli, ale mysleli by si to nadále a podnítil by je akorát k ještě větší nenávisti. Dokud to byly jen občasné, nevinné poznámky, rozhodl se to nechat být. Někteří díky tomu možná soudili, že o tom neví, ale co by to byl za krále, když by netušil, co se děje na jeho dvoře?

Dost na tom, že neměl ponětí, kde se skrývají poslední rebelové. Bratři Staffordové a Lovell. Pěkně mu pili krev, jen na ně pomyslel. Když se o nich kdokoliv zmínil, tvářil se přezíravě a tvrdil, že pár pomstychtivých, chudých příznivců špinavce Richarda, mu nemůže ublížit. Ale ve skutečnosti tak klidný nebyl. Hned po velké bitvě rozeslal do celé země své šlehy, aby rebely vyzkoumali. Jenže doteď neměl žádné uspokojivé zprávy. Prý se uchýlili do kláštera, ale jistě to nikdo nevěděl.

Pevně stiskl rty. Nebudou mu přece kazit i tenhle den. Dnes by měl mít radost, protože konečně upevní svou pozici na trůnu. A to je důvod k oslavě.

Tak proč žádnou radost necítil?

Povzdechl si a rozhlédl se po své prázdné komnatě. Jakmile ho sluhové oblékli, poslal je pryč. A stejně tak matku. Chtěl být chvilku sám a přemýšlet. Zatím mu však samota přinesla jen nepříjemné myšlenky, kterým se snažil vyhýbat a to ho značně rozladilo. Proto popošel ke dveřím, které vedly do chodby, spojující jeho komnatu s matčinou a zaklepal na ně. Jak předpokládal, lady Beaufortová mu otevřela téměř okamžitě.