Růže mají trny (I. díl) ✓

42. Čest ženy

LISTOPAD 1486, LONDÝN

Cecily seděla u hodovního stolu vedle svých mladších sester a ze všech sil se snažila nekoukat na druhou stranu. Dělala, že se plně věnuje jídlo a rozhovoru s Annou. Dopoledne proběhly s velkou pompou křtiny malého prince Artura, který se měl každý den čím dál více k světu. Cecily se při vzpomínce na něj neubránila úsměvu. Bylo to nádherné dítě. První dny po porodu vypadal sice trošku slabě, ale teď už nešlo poznat, že se narodil o měsíc dříve. Pomyslela si, že se po něm Elizabeth určitě musí stýskat. Ona na křtiny jet nemohla. Prožije celý den v modlitbách a až poté, co jí biskup požehná, se bude moct vrátit zase zpátky ke dvoru.

A ona jako dvorní dáma bude muset jít s ní. Povzdechla si. Ani trochu se do té jámy lvové netěšila. Už si zvykla na klidné dny ve Winchesteru, kde mohla číst, zpívat, tančit a nezavdala přitom důvod k žádným pomluvám.

Teď už neodolala a vrhla letmý pohled přes stůl. Seděl tam John Welles, který se už od začátku hostiny snažil zachytit její pohled. Teď si všiml, že se na něj dívá, spiklenecky mrkl a široce se usmál.

Cecily mu odpověděla pouze pokyvnutím hlavy a zase se odvrátila. Myslela na ten večer, kdy se s ním tajné zasnoubila. Připadalo jí to už strašně dávno. Ještě stále o tom nikdo nevěděl. Bylo to jejich malé tajemství. V posledním dopise jí však John sdělil, že na křtinách požádá o její ruku krále. Byl si jistý, že to bude ta nejlepší chvíle. Král byl šťastný a měl chuť být velkorysý. Cecily se nebála jeho odmítnutí. Byla si jistá, že Jindřich sňatek yorské princezny s jedním ze svých přátel uvítá. Další yorsko-tudorovský sňatek mu mohl jen prospět. Bála se reakce své rodiny. Co na to asi řekne Elizabeth? A jak se bude tvářit bratranec Edmund, o kterém věděla, že si na ni taky myslí?

Zmítala se kvůli tomu v pocitech nejistoty. Na jednu stranu zde byl John Welles, kterého sice nemilovala, ale měla ho docela ráda a navíc ji mohl zachránit od královského dvora. Na druhé straně zde však byla její rodina, kterou nade vše milovala, která však byla přímou součástí dvora. 

Opět opatrně vzhlédla a setkala se s pohledem Johnových modrých očí. Pousmál se, pomalu se zvedl a významně kývl směrem ven ze sálu. Pochopila. Chce, aby se s ním sešla sama. Sledovala, jak odchází. Nebyla si však jistá, jestli je to dobrý nápad. V sázce byl její pověst. Pokud by je někdo viděl... potřásla hlavou. Jestli půjde vše podle plánu, budou dnes zasnoubeni. Ikdyž je někdo nachytá, nebude to nic znamenat.

„Půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu, Anno,“ sdělila své sestře a snažila se tvářit co nejnormálněji. Měla však pocit, že musí mít napsané na čele, že lže. Anně však byly sestřiny pohnutky ukradené. Měla radost, že ji teď nechá samotnou s Edmundem.

„Jistě, jen běž,“ přikývla bez zájmu. Cecily se ještě rozhlédla kolem sebe, jestli ji někdo nesleduje a pak se teprve zvedla a klidným krokem se vydala směrem, kde zmizel John. Netušila, že ji pozornýma očima sleduje Edmund.

Vyšla z hodovní síně a nejistě se zastavila. Chodba se zdála být tichá a prázdná. Najednou za sebou zaslechla nějaký zvuk. Dřív, než se stihla otočit, ji někdo popadl za ústa a utlumil tak její vyděšený výkřik. Srdce se jí na pár děsivých vteřin divoce rozbušilo, než zaslechla pobavený mužský smích.

Naštvaně se mu vytrhla ze sevření a otočila k němu svůj plamenný pohled. „Sire!“ vykřikla pobouřeně. „Tohle není vtipné, víte jak jsem se lekla?“

Opravdu tam stál John Welles, s ústy roztaženými do svého typického úsměvu. „Mně to vtipné připadalo. Chtěl jsem vás sevřít v náruči už od chvíle, co jsem vás dnes spatřil.“