Růže mají trny (I. díl) ✓

23. Chuť pomsty

BŘEZEN 1486

„Jak to tu bez tebe mám vydržet? Nejradši bych jela s tebou,“ stěžovala si Elizabeth, když ji Jindřich den před odjezdem na vizitaci přišel navštívit do jejích komnat.

„Je to pro tvé bezpečí. Nebylo by vhodné cestovat s dítětem. Mohlo by se mu něco stát,“ odpověděl trpělivě Jindřich a stočil svůj pohled na Lizzyino bříško, které bylo zatím ještě  ploché, ale jejich dítě už v něm rostlo a sílilo. Od té doby, co se dozvěděl, že nosí pod srdcem jeho dědice, choval se k ní neobyčejně šetrně.

„Já vím, ale pojede s tebou polovina dvora a druhá polovina odjede do svých sídel. Bude tu strašlivá nuda,“ povzdechla si.

„Nechávám tu s tebou biskupa Johna Mortona a Richarda Foxe,“ namítl. „Ti se postarají, aby ti nic nechybělo.“

„Copak mi můžou nahradit společnost krále?“ namítla s hlavou nakloněnou na stranu a obličej jí rozzářil lehký, skoro až škádlivý úsměv.

Jindřicha to zahřálo u srdce. Poslední týdny byl se svým životem nadmíru spokojený. Jeho manželství vypadalo šťastně a mírumilovně. Z Lizzyina chování vymizel veškerý odpor a pohrdání, jakým se k němu projevovala dříve. Věřil, že ji změnilo dítě. Jeho matka mu říkala, že během těhotenství se ženy občas začnou chovat jinak, než obvykle. Upozorňovala ho, že po narození dítěte se může vše vrátit do starých kolejí, ale tomu nevěřil. Lizzy teď vypadala jako vzorná a poslušná manželka. Téměř pořád měla na tváři svůj krásný úsměv, který se rozšířil pokaždé, když Jindřicha spatřila.

Kdyby se však podíval hlouběji do jejích očí, zjistil by, že tam stále číhá chlad a ponořil by se do hlubokých závějí sněhu. Lizzy se opravdu snažila, být na něj milá, ale důvod jejího chování rozhodně nespočíval v poblázněné zamilovanosti. Snad se ale skutečně snížil její odpor vůči němu. To, co teď cítila, byla spíš neutralita.

Pravdou však bylo, že teď spolu trávili více času, než dříve. Když byl venku ještě sníh a šlechta si tak nemohla dopřávat příliš mnoho radovánek venku, pořádal Jindřich plesy, zval do paláce kejklíře a konaly se turnaje v tenise, kde porážel jednoho soupeře za druhým. Neustaly ani Lizzyiny večerní návštěvy u Jindřicha. Sice spolu nemohli do lože, ale zato měli více času na sebe.

Lizzy vlastně nerozuměla tomu, proč král její návštěvy nezrušil, ale nakonec tomu byla ráda. Její život u dvora díky tomu nebyl tak jednotvárný. Hráli spolu karty, kostky, občas také šachy. Jindřich jí vyprávěl o svém dětství, které musel trávit bez matky a také o svém setkání s králem Jindřichem VI., které pro něj jako pro mladého chlapce byla obrovská událost. Ona mu na oplátku říkala o hrách se svými sourozenci, bratranci a sestřenicemi a také několika děsivých měsíců, které museli strávit ukrytí, když se vzbouřil hrabě Warwick.

Oba si díky tomu uvědomovali, kolik bezpráví se stalo mezi jejich rody. Kolik bolesti v minulosti způsobili jeden druhému. Kolik životů konflikt mezi nimi vzal.

„Fox umí šachy stejně dobře jako já. Snad ještě lépe,“ oplatil jí úsměv, jak nejlépe dokázal. Stále se ještě nedokázal usmívat úplně spontánně. Vždyť jako dítě, ani později jako dospělý k tomu příliš mnoho důvodů neměl. Lizzy mu však říkala, že lidé mají rádi usmívající se panovníky, takže se to snažil změnit. On sám sice vzhled nebo snad úsměv nepovažoval za důležitý, vždyť hlavní přece byly panovníkovy činy, ale usoudil, že sem tam nějaký drobný úsměv mu přece neublíží.

„Tak mi slib, že budeš často psát. Ať mám aspoň nějaké potěšení,“ zaprosila ho a s tajuplným úsměvem si položila ruku na břicho. „Budu je číst našemu synovi.“