Růže mají trny (I. díl) ✓

4. Zrádce za mořem

DRUHÁ POLOVINA DUBNA 1485, BRETAŇ, FRANCIE

Lesem se ozývalo řinčení oceli. Ten zvuk způsobovali dva muži, jeden mladý s delšími hnědými vlasy a řídkými vousy. Ten druhý byl starší a jeho vlasy už byly protkány šedinami, stejně tak mistrně zastřižené vousy. V očích však stále měl energický mladický lesk. Oba v rukou drželi meče a prováděli proti sobě výpady. Náhodnému pozorovateli by jejich pohyby mohly připadat téměř jako tanec. Podivný, smrtelně krásný tanec. Najednou ten mladší vypadl ze svého pravidelného rytmu, uskočil na stranu, čímž se vyhnul čepeli svého protivníka a pak prudce sekl mečem směrem dolů. Staršímu muži vypadl jeho meč z ruky. Mladík na nic nečekal, přiskočil k němu a přiložil mu ostří ke krku. Místo toho, aby mu podřízl krk, se však jen krátce, vítězně usmál a odstoupil od něj.

Ti dva totiž nebyli nepřátelé a jejich souboj nebyl veden na život a na smrt. Starší muž se rozesmál a poplácal svého druha po zádech. „Výborně, Jindřichu! Tím úskokem jsi mě dostal. V bitvě by už bylo po mě." Povzbudivě na něj mrkl a sehnul se pro svůj meč.

Mladík, který se skutečně jmenoval Jindřich, přijal pochvalu pokývnutím hlavy a jen lehkým nadzvihnutím koutku úst naznačil, že si mužových slov váží.

„Ale v bitvě ti nestačí zabít jen jednoho muže. Takže pokračujme!" vyzval ho starší muž a zaujal bojový postoj.

„Stačilo by zabít krále, Jaspere," nadhodil Jindřich.

Jasper se zasmál a narovnal se. „Kdybys chtěl zabít pouze krále, nemuseli bychom jezdit do žádné bitvy. Stačilo by poslat tichého a spolehlivého vraha, který by se pod rouškou noci vkradl ke králi do komnaty a zardousil ho ve spánku."

„Tak jako to udělal náš ctěný král Eduard," ušklíbl se mladík a při tom jméně pohrdavě ohrnul ret.

„Pokud si chceš trůn udržet, musíš jej získat v bitvě. A ano, krále zabít. Ovšem mimo něj přijde o život ještě mnoho jiných mužů. Ale to přece víš," pravil Jasper, stále s tím svým jemným úsměvem.

Jindřich od něj odvrátil pohled a zahleděl se na špičky svých bot. Zaryl pravou botu do hlíny a odhodil stranou několik malých kamínků a jehličí. Jistěže to věděl. Byl na to připraven. Získá anglický trůn. Konečně se vrátí do své vlasti. Ale kdesi hluboko v něm přece jen hlodaly obavy. V podstatě celý svůj život strávil ve vyhnanství, ve Francii. Bude vůbec schopen si Anglii zamilovat? A přijmou ho?

Navíc už ho unavovalo čekání. Myslel si, že po smrti krále Eduarda se věci dají do pohybu. Na trůn měl nastoupit jeho syn, který byl ještě nezletilý. Než však stihli vůbec vyplout, věci se daly v Anglii do pohybu. Trůnu se chopil Richard a své synovce zavřel do Toweru. V jednom z posledních dopisů mu jeho matka psala, že jsou zřejmě oba mrtví a Richardův syn zemřel na nějakou nemoc. Navíc se jim z Anglie začaly dostávat zprávy, že letos v půlce března zemřela i kralovna. Tohle Jindřichovi konečně nahrávalo do karet. A tak se začal připravovat na odjezd z Bretaně. Je čas, aby si o trůn řekl s pomocí meče. O trůn, na nějž má nárok.

Rozhodně zaujal bojovné postavení. „Tak pojďme," vyzval Jaspera a v očích se mu mihl výraz hladu po vítězství. Jasper pozvedl meč, ale než je stihli zkřížit, vyrušil je mladík, který běžel jejich směrem a ve vzduchu mával dopisem.

„Jindřichu! Jindřichu! Dopis od lady Beaufortové!" hlásil udýchaně, když doběhl až k nim. Byl to František, baron d'Avaugor, nelegitimní syn bretaňského vévody Františka II., pod jehož ochranou tu Jindřich žil. František byl pohledný, blonďatý muž s úzkým knírkem pod nosem, na který nedal dopustit a který si pečlivě udržoval. Měl dvacet tři let, byl tedy o pět let mladší, než Jindřich a proto se z nich stali dobří přátelé.