28. SRPEN 1485, LONDÝN
Vláčeli Richardovo nahé tělo ulicemi. Bylo až s podivem, kolik lidí se shromáždilo kolem cesty a křičelo na bývalého krále urážky. Plivali po něm. Házeli po něm bláto. A Jindřichovi vojáci je v tom ještě s radostí podporovali. Než došli k paláci, už téměř ani nebylo poznat, že to byl Richard.
Jindřich se otočil v sedle. Žaludek se mu proti jeho vůli zhoupl nevolností. To jsem takový netvor? Pomyslel si se staženým hrdlem. Richard byl sice jeho sok, ale bojoval se ctí a kdyby vyhrál, určitě by své vojáky nenechal, aby takhle zacházeli s jeho tělem. Tím si byl téměř jistý, podle toho, co o Richardovi věděl.
Konečně spatřil bránu Westminsterského paláce. Když jí projížděl, vyrovnal se v sedle a snažil se nasadit hrdý, královský výraz. Teď všechno patří jemu. Teď se všechno změní. Nastolí nový pořádek a v zemi zavládne mír. Vjel se svou družinou na nádvoří, kde už čekali shromáždění jeho dvořané, aby přivítali nového krále. Hrabě Oxford odvedl svou práci. Vyslal ho, aby zde vše připravil, protože John de Vere byl jeden z nejschopnějších mužů. Teď se široce usmíval a vycházel mu v ústrety. Hned za ním se držela vysoká, štíhlá žena s vlasy, schovanými pod čepcem a v tmavě fialových šatech. Dívala se na Jindřicha láskyplným pohledem a skoro to vypadalo, že se každou chvíli rozpláče. Byla to jeho matka. Od jejich posledního setkání zestárla, ale Jindřich by ji poznal kdykoliv a kdekoliv na světě.
„Ať žije král! Bůh ochraňuj krále!“ vykřikla, když Jindřich zastavil těsně před nimi a klekla si. Nastala vteřina ticha, ve které se Jindřichovi sevřelo srdce strachy a už si myslel, že dvořané se nepřidají a on bude mít ostudu. Ale vzápětí se to rozlehlo celým nádvořím: „Ať žije král! Bůh ochraňuj krále!“ A všichni se sklonili až k zemi.
Jindřich pozvedl koutky úst lehce nahoru, což byl v jeho podání vřelý úsměv. Nějakou dobu se ještě kochal pohledem na shrbená záda a pak dvořanům pokynul rukou. „Můžete vstát!“ V hlase měl jasně rozpoznatelný francouzský přízvuk a několik dvořanů se tomu pohrdavě ušklíblo. Jindřich si toho však nevšiml. Seskočil z koně a vrhl se ke své matce. Byl šťastný, že ji opět vidí, ovšem ani teď nezapomínal na správné způsoby. Vzal matčinu ruku do své a naznačil políbení hřbetu ruky, tak, jak se slušelo a patřilo. „Mylady králova matko,“ pronesl poprvé její titul a usmál se na ni. Tentokrát byl jeho úsměv opravdový a upřímný.
Markétě Beaufortové se v očích zaleskly slzy. „Jindřichu,“ zašeptala a pevně ho objala. „Věděla jsem, že to dokážeš. Modlila jsem se k Bohu a on mne vyslyšel. Narodil ses pro tento okamžik!“ zamumlala mu do ucha rozechvělým hlasem, který byl plný dojetí. Jindřich ji pohladil po zádech a pak se z jejího objetí jemně vyprostil. Otočil se na Oxforda.
„Nu, Johne. Ukaž mi můj palác!“ poručil mu rozjařeně. Popadla ho dobrá nálada. Přímo skvělá, dalo by se říct. Dvořané poznali, že uvítání nového krále skončilo a začali se rozcházet. Oxford se Jindřichovi uklonil a pak mu pokynul, aby ho následoval dovnitř hradu. Několik mužů je následovalo, mezi nimi i jeho strýc, John Welles, jeho páže, sir Oliver Peech a další, kteří čekali na královy rozkazy. Procházeli dlouhými chodbami, které byly osvětlené loučemi a mihotavé plameny házely na stěny různé stíny.
„Už jste začali s přípravami? Všechno, co třeba jen vzdáleně připomíná Richarda, musí pryč. A nařiďte dámám, že nesmí nosit bílé šaty. Bílou teď nechci ani vidět!“ prohlásil Jindřich jasným hlasem a pobaveně se zasmál. Opravdu se cítil výborně.
• • •
ZÁŘÍ 1485, SHERIFF HUTTON
„Lizzy! Cecily! Pojďte se podívat, někdo k nám jede! Je to strejda Richard?“ ozvalo se od okna nadšené volání a vzápětí začal Eduard, hrabě z Warwicku, skákat po místnosti. Bylo po obědě a všichni tři trávili čas v horním patře, kde si chtěli zahrát Vrhcáby.
ČTEŠ
Růže mají trny (I. díl) ✓
Historical FictionAnglie, rok 1485. Bitvou u Bosworthu zdánlivě skončila válka růží. Aspoň ta na bitevním poli, protože to nejtěžší Jindřicha VII. teprve čeká - musí si získat přízeň svých poddaných, kteří se na jeho francouzské způsoby dívají skrz prsty, a také loaj...