Růže mají trny (I. díl) ✓

10. Ponížený rod

ZÁŘÍ 1485, TOWER

Druhý den po tom, co je navštívila králova matka, Markéta, přišla za nimi i jejich matka. Když ji stráže vpustily dovnitř, tvářila se stejně vznešeně a klidně jako vždy. S úsměvem se pozdravila se svými dcerami a obě pevně objala. Jakmile však stráže zavřely dveře a ony osaměly, tvář lady Greyové se zkřivila hněvem. Všechen klid a vyrovnanost se vytratily a ona se ani nesnažila své pravé pocity udusit.

„Chtěla mě tím urazit! Ukázat mi, že je teď na mnohem vyšší úrovni, než já a má právo o vás rozhodovat!“ soptila lady Greyová a z očí jí doslova čišely blesky.

„O kom to mluvíš, matko?“ nechápala Cecily a byla upřímně ráda, že to není ona, kdo je terčem matčina hněvu. Když se lady Greyová rozzlobila, třásli se před ní i ti nejstatečnější muži.

Lady Greyová se na svou dceru prudce otočila a ušklíbla se. „O kom? Ach, není to snad jasné? O králově matce lady Markétě!“ Její jméno pronesla s tím největším opovržením, jakého jen byla schopna. Elizabeth to překvapilo, stejně jako její sestru. Samozřejmě věděla, že přestože se spolu ty dvě smluvily na jejím a Jindřichově zasnoubení, nebyly žádné přítelkyně. Ale taková prudká slova na její adresu od matky ještě neslyšela. Váhavě k matce přistoupila a chytila ji za ruce. Cítila, že se celá třese.

„Musíš se uklidnit,“ nabádala lady Greyovou tiše, ale ta potřásla hlavou a prudce se jí vytrhla.

„Proklínam se, že jsem kdy s tou proradnou ženou uzavřela spojenectví! To se nikdy nemělo stát! Jak jsem si jen mohla myslet, že bude pro Anglii lepší, než Richard?“ pokračovala ve svém rozčileném výlevu. Při Richardově jméně sebou Lizzy trhla a její tváře zbledly. Naštěstí si toho lady Greyová nevšimla, byla zcela pohroužená do svého vzteku. „Slyšely jste už, že se Jindřich nechal jmenovat králem na den před bitvou?“ Otočila se na své dcery.

Lizzy si vzpomněla na slova lorda Stanleyho a zamračeně přikývla. „Ano, je nám to známo. Prý všechny, kteří bojovali za... Richarda, označil za zrádce,“ řekla a při Richardově jméně trochu zaváhala. Ještě stále ho nedokázala vyslovit klidně a bez jakékoliv emoce. Pokaždé se jí před očima zjevila jeho tvář, jakkoliv se snažila k němu cítit nenávist. Teď však její mysl zcela zaměstnávala matka, která si teď opovržitě odfrkla, což byl výlev, který se k ní absolutně nehodil.

„To je pravda. Určitě ho k tomu navedla jeho matka! Zářila nadšením, když mohla sledovat, jak se de la Poleové a Tyrellové plazí králi u nohou, aby mu prokázali svou věrnost a loajalitu! A Yorkové! Náš rod je ponížen, potupen a v troskách. Král nikomu z Yorků nevěří, do všech úřadů už obsadil svoje lidi! Jen můj synovec, hrabě Lincoln, obratně převlékl plášť a těší se králově přízni,“ lady Greyová se znechuceně ušklíbla a přerušila tak svůj rozhněvaný proslov.

Lizzy a Cecily na sebe pohlédly a obě dvě v tu chvíli cítily stejné rozhořčení, jako jejich matka. „A vezme si mě, matko? Splní svůj slib?“ otázala se a lehce nakrabatila obočí. Podle toho, co matka říkala, musel Yorky nenávidět.

Lady Greyová však s odpovědí neváhala. „Musí si tě vzít!“ prohlásila sebejistě. „Nutně potřebuje upevnit svou pozici. Dvořané na něj koukají skrz prsty. Vždyť je to spíš Francouz, než Angličan!“

„Ale je teď král. Může si dělat, co chce a ostatně, jeho matka mi jednou naznačila, že to také bude. Je to velšský drak a ten si nenechá od nikoho nic rozkazovat,“ namítla Lizzy váhavě.

„Vezme si tě,“ ujistila ji matka a vypadala o tom opravdu pevně přesvědčená. „Tenhle velšský drak, jak jsi ho nazvala, si prý nechává ve všem radit od maminky,“ opovržlivě se ušklíbla.