Růže mají trny (I. díl) ✓

15. Yorská nevěsta

PROSINEC 1485, LONDÝN

Parlament naléhal na nového krále, aby si už konečně vzal Elizabeth z Yorku. Thomas Lovell před něj jménem všech předstoupil, poklekl na kolena a prosil ho, aby svatbu učinil co nejdříve. Nemohl už tedy déle váhat. Ostatně, potřeboval dědice, aby posílil svou pozici. Nemělo smysl, aby sňatek dále odkládal. Přestože však jeho chladná logika věděla, co musí učinit, z jakéhosi podivného důvodu se mu do toho prostě nechtělo.

S Elizabeth od toho prvního setkání o samotě nemluvil. Poskytl jejímu bratranci v Toweru učitele a knihy, přesně jak jí slíbil. Dokonce dovolil jeho sestře, aby ho navštěvovala. Elizabeth s ním v reakci na to chtěla mluvit a vyjádřit mu své díky, ale on měl zrovna tajnou schůzi se svou radou, takže svůj vzkaz pouze vyřídila jeho panošovi. Poté ji jednou pozval na večeři, ale schválně ji neposadil vedle sebe, nýbrž vedle své matky. Zdálo se mu proto zvláštní, že si má vzít někoho, s kým strávil všehovšudy tak dvě hodinky. Mohl si za to ale přece sám!

Nechal si zavolat Richarda Empsona a Edmunda Dudleyho, kteří se brzy stali jeho finančními rádci a ministry. Svěřil jim výběr daní a ikdyž to bylo teprve pár měsíců, byl spokojený. Když oba muži vešli, uctivě se svému králi uklonili. Jindřich jim pokynul rukou, aby se posadili. Sám pak usedl naproti nim.

„Nuže, pánové,“ začal. „Rozhodl jsem se uskutečnit slib, který jsem dal v Rennes a vzít si Elizabeth z Yorku.“ Dudley a Empson si vyměnili rychlý pohled, ve kterém se zračila úleva. Ani jeden z nich nerozuměli Jindřichovu dlouhému váhání. Zvláště pak Dudley, který měl pocit, že si ho Elizabeth docela oblíbila a i on k ní choval úctu a obdivoval ji. Byla to skutečně krásná žena. Navíc skromná a vlídná, což byla kombinace, která bohužel nebyla příliš častá.

„Skvělá zpráva, Vaše Výsosti!“ zvolal Empson, protože měl pocit, že by měl něco říct.

„Princezna Elizabeth je krásná žena. Budete šťastný manžel,“ dodal s úsměvem Dudley.

Jindřich trochu rozmrzele přikývl. Měl pocit, že to mu neustále opakuje každý. Elizabeth je krásná žena. Její babička i matka byly velice plodné, určitě vám přinese mnoho potomků. Je z rodu Yorků, díky ní vás lidé přijmou jako krále. Všichni mu připomínali, že Elizabeth je nejvhodnější manželka a udávali k tomu důvody, které jako by snad měly zajistit jeho štěstí. Ale copak krása manželky je zárukou dobrého manželství? Co když je její krása pouhou maskou a pod ní se skrývá ošklivá duše? Jelikož sám Jindřich nebyl žádný krasavec a moc dobře to o sobě věděl, nepřikládal tělesné kráse takovou váhu, jako mnoho jiných mužů. Nehodlal to však s kýmkoliv rozebírat. Navíc, sám vlastně nevěděl, jak má manželství vypadat. Neměl žádný vzor v rodičích.  Možná bylo manželství opravdu jen o zplození potomků.

„Ehm, jistě,“ pročistil si hrdlo a pak pokračoval: „Chci se zeptat na přesný stav královské pokladnice. Jak nákladnou svatbu si můžeme dovolit?“

Úsměvy zmizely jeho poradcům z tváří. „Jeho Veličenstvo ví, že po vládě Eduarda IV. toho mnoho nezbylo. Nebo přesněji řečeno: zbyly pouze dluhy,“ zamumlal Empson nervózně.

Jindřich netrpělivě mávl rukou. „Ano, ano, to vím. Chci vědět, jestli si můžeme dovolit nákladnější obřad... popřípadě jak nákladný. Nechci našemu rozpočtu způsobit ještě větší ránu!“ 

„Pokud smím něco poznamenat, Vaše Veličenstvo,“ ozval se Dudley.

„Proto jsem si vás sem pozval. Mluvte, Edmunde,“ pobídl ho s trochu ironickým podtónem Jindřich.

„Tedy... podle mého byste na svatbě neměl příliš šetřit. Příznivci Yorků by si to mohli špatně vysvětlit. Vaše korunovace byla překrásná. Svatba by jí měla minimálně konkurovat,“ vyjádřil Dudley svůj názor.