Růže mají trny (I. díl) ✓

7. Právo meče (1. část)

SRPEN 1485, WALES

Uplynul týden od vyplutí Jindřichových třiceti lodí z francouzského přístavu Hafleur. Tentokrát byla cesta přes La Manche klidná. Navzdory pesimistickému pohledu kapitána Jindřichovy lodi, se neobjevili žádní mořští draci, ani armáda. Když Jindřich sestupoval z lodi na pevninu, pomyslel si, že kapitáni mají vždy ve zvyku mluvit o tom nejhorším a zveličovat.

Když se jeho boty dotkly země, Jindřich pocítil známou závrať a na chvíli měl pocit, jako by mu nohy zkameněly. Když to zažil poprvé, patřičně jej to vyděsilo, ale teď už věděl, že je to pouze reakce na pevnou zem. Jeho tělo si muselo zvyknout, že už pod sebou necítí houpání paluby na vlnách. Teď však věděl, co má čekat, takže chvíli počkal, zhluboka se nadechl a pak se rozešel, aby pořádně rozhýbal svaly.

Konečně byl doma. Otočil se na Jaspera, aby se s ním podělil o svoje pocity. Jeho strýc stál kousek za ním, oči zavřené, zhluboka se nadechoval a na tváři mu hrál široký úsměv.

„Jsme tady, Jindřichu," zašeptal, stále se zavřenýma očima. „Konečně jsme zase doma.“

Jindřich s úsměvem přikývl a objal Jaspera kolem ramen. Starší muž byl pro něj víc, než strýc. Vnímal ho spíše jako svého otce, jako svého pána a velitele. Byl mu už od dětství dobrým rádcem, učitelem a vychovatelem. Téměř všechno, co Jindřich znal, ho naučil Jasper. Věděl, jak těžké pro jeho strýce bylo, opustit rodnou zemi a o to větší radost měl z toho, že jsou zde.

„A už zde zůstaneme. Ať už jen naše těla, zadupána v prachu bitvy nebo náš živý duch. Nikdo mě nedonutí, abych Anglii znovu opustil," prohlásil Jindřich pevným hlasem a Jasper se nad jeho slovy smutně pousmál.

„Radši bych do prachu zadupal Richarda a jeho vojáky, Jindřichu. Takovéhle řeči před svým vojskem radši nepronášej, podkopává to morálku," poznamenal suše. Jindřich se jen ušklíbl. Myslel to spíše obrazně. Samozřejmě také nechtěl, aby jeho cesta Anglií skončila po střetu s Richardem. Chtěl korunu a byl odhodlaný ji získat. Nepřiplul sem, aby byl poražen.

O několik hodin později už u zátoky Milford Haven vyrostlo velké stanové městečko. Jindřich se nacházel v hlavním velitelském stanu a společně s Oxfordem a Jasperem hloubal nad mapou.

„Zítra bychom se měli vydat sem," vysvětloval Oxford a ukázal svou dýkou na město Haverfordwest. „Je to odsud vzdáleno asi dvanáct mil, takže bychom to měli bez problémů zvládnout."

Jindřich přikývl. Jeho armáda měla nyní okolo pěti tisíc mužů, které mu daroval francouzský král, pochod tak velké skupiny mužů, se zbraněmi a stany, bude samozřejmě o něco pomalejší. Přesto však nemohli marnit čas.

„Nemohli bychom dojít dál? Richardovi už nebude příliš dlouho trvat shromáždění vojska a pak se nám vydá naproti. Musíme předtím dostat Shrewsbury," namítl. Shrewsbury bylo velmi strategicky důležité místo. Takzvaná brána do Anglie. Už ve Francii se domluvili, že město rozhodně musí získat a střetnout se s Richardem v Anglii, ne ve Walesu.

Oxford pokývnutím uznal Jindřichovu poznámku, ale měl připravenou pádnou odpověď. „Musíme se tam zastavit. Věřím, že starosta města, Arnold Butler, je náš člověk. Podle našich zvědů je připraven nám pomoci. Richarda má už plné zuby a navíc je ten typ muže, kterému dělá dobře sláva a bohatství. Oboje může získat, když se připojí na tvou stranu, zatímco od Richarda by se žádných poct nedočkal, kdyby se nám snažil bránit, to moc dobře ví. Shromažďuje všechny vojáky z okolí Pembrokeshiru. Až tam dorazíme, připojí se k nám a k tomu je nutné, abychom zastavili."