Růže mají trny (I. díl) ✓

51. Udobření

ČERVEN, 1487, KENILWORTH

Hned další den po Lizzyině rozhovoru s Jindřichem, přišla zpráva, že Lincoln se svou armádou přistál poblíž Furnessu. Jindřich mu tak se svou armádou okamžitě vyrazil naproti. Kenilworth utichl. Zůstala v něm pouze Elizabeth, králova matka a jejich menší dvůr. Také biskup Morton zde zůstal a nedoprovázel Jindřicha na bojiště. Naopak biskup Fox zůstal po králově boku, aby vojsku dodával duchovní sílu a mohl jim před bojem požehnat.

Lizzy by si nikdy nepomyslela, že jí ruch velké armády pod hradbami bude chybět. Ten tíživý klid a ticho jí však připomínali, že Jindřich teď táhne do boje. Ona mohla jen sedět a čekat, kdo zvítězí. Stejně jako tehdy před Bosworthem jí hruď svíraly strach a obavy.

Snažila se utěšovat slovy hraběte Oxforda, který říkal, že jejich armáda má více než o polovinu mužů víc, než Lincolnova.

„Naše vítězství bude drtivé," predikoval sebevědomě, když popíjel už pátý pohár vína.

A Elizabeth mu pevně věřila.

Seděla vedle Arturovy postýlky a pečlivě vyšívala bílou růži, kterou objímala růže červená. Znak jejího malého prince. Líbil se jí. Vyjadřoval spojení dvou rodů. Počátek nové dynastie. Přesně jak to Jindřich řekl... ona a on. Yorkové a Lancasterové propojeni navěky v jedno.

Zvedla hlavu, když zaslechla otevírání dveří a pak udiveně sledovala, jak se v nich objevila králova matka, lady Stanleyová, ve svých obvyklých černých šatech. Na prahu se zarazila, jako by si nebyla jistá, jestli chce vlastně vstoupit.

„Lady Stanleyová," pronesla Elizabeth s překvapením. „Čemu vděčím za vaši milou návštěvu?" zeptala se a lehce se pousmála, aby ji povzbudila ke vstupu. Stále mezi nimi panovalo jisté napětí, ale Elizabeth musela přiznat, že už si na Jindřichovu matku zvykla a vlastně jí už její přítomnost nebyla nepříjemná. Vyskytovala se neustále někde poblíž Jindřicha, jako by bez něj po letech odloučení nemohla vydržet ani minutu. Lizzy tomu rozuměla, obzvlášť od té doby, co měla Artura.

„Omlouvám se, lady Elizabeth. Jen... jen jsem si říkala, že bychom mohly čekat společně. Na zprávy ze Stoke," vysvětlila a ve tváři přitom měla jasně vepsané obavy. Uvědomila si, že její strach o Jindřicha musí být stejně velký. V království teď pravděpodobně nebyly žádné ženy, které by se o něj strachovali tolik, jako právě ony dvě. Pocítila k lady Stanleyové výraznou vlnu náklonnosti.

„Ano, jistě. Bude mi ctí, když se ke mně připojíte," souhlasila a docela vlídně kývla směrem k volné židli, na druhé straně Arturovy postýlky.

Markéta povolila koutky úst a obdařila Lizzy vděčným, upřímným úsměvem. „Děkuji," vydechla a vypadalo to, že se jí ulevilo. Možná se bála, že ji Elizabeth odmítne. Nějakou dobu seděly mlčky. Lizzy se opět vrátila k vyšívání a lady Stanleyová zírala na spícího prince.

„Pro své děti jsme ochotny obětovat vše," zašeptala do ticha a hlas se jí při těch slovech trochu roztřásl.

Elizabeth zvědavě vzhlédla od vyšívání a pak zamyšleně přikývla. „Ano, to máte naprostou pravdu," přisvědčila. „Pokud bych musela, prošla bych kvůli Arturovi samotným peklem."

Lady Markéta jí věnovala smutný úsměv. „Z celého srdce vám přeji, abyste nic takového nikdy udělat nemusela. Já jsem zasvětila celý svůj život tomu, abych dostala Jindřicha tam, kde je. Věnovala jsem mu celé své srdce. Všechnu lásku, která v něm byla, jsem se rozhodla dát Jindřichovi. Protože on je a vždycky byl všechno, co jsem měla. Ačkoliv se mi několikrát během života vzdálil." Bolestně si povzdechla, když na ty časy zavzpomínala.