Růže mají trny (I. díl) ✓

49. Král Eduard Šestý

5. květen, 1487, někde na moři

Svět se točil. Lambert nedokázal rozeznat, kde je podlaha a kde strop. Byl v pekle. Pokud peklo mělo být utrpení, určitě vypadalo takhle. Popadl se za břicho a v další vteřině znovu vyzvracel obsah svého žaludku do špinavého kbelíku, už víc jak z poloviny naplněnému. Když do něj pohlédl, žaludek mu opět udělal několik salt a z úst se mu vydralo bolestné zaskučení. V tu chvíli se otevřely dveře do jeho kabiny a někdo vešel. Lambert však neměl dost sil otočit hlavu, aby zjistil, o koho se jedná.

Možná mě přišli zabít, bleskla mu hlavou myšlenka a samotného ho překvapilo, jak lákavě ta představa zní. Aspoň by tohle všechno konečně skončilo.

„To je mi tedy pěkný král," ozval se hluboký mužský hlas za jeho zády a Lambert téměř zaskučel zklamáním. Ne, tohle nebyl tudorovský nájemný vrah, ale hrabě Lincoln. „Jak má jít tohle do bitvy, když se mu zvedá žaludek z trošku pohupování?"

Evidentně každý z nich vnímal trošku pohupování rozdílně, protože chlapec měl pocit, jako by ho někdo strčil do mlýnského kola. Takhle vyčerpaně se ještě nikdy v životě necítil. Měl za sebou dlouhé měsíce, během kterých se učil, jak by měl mluvit, oblékat se a chovat urozený princ. Kromě toho dostával také hodiny šermu, jízdy na koni a tance. Jeho učitelé na něj byli tvrdí a nedali mu ani chvilku odpočinku, ale přesto ho to všechno bavilo. Občas se mu zastesklo po domově, ale těžko mohl člověk skutečně truchlit po rodině, když ho vlastní otec prodal za pár zlatek. Plavba lodí pro něj však byla čiré utrpení a během ní si toužebně přál, aby mohl být zase obyčejný chlapec prodávající čerstvé pečivo v otcově pekárně.

„Vaše lordstvo, prosím... jsem si jistý, že tomu brzy přivykne," promluvil druhý hlas. Tohle byl Richard Simmons. Lamberta při zvuku jeho hlasu zasvrběly klouby na rukou. Často ho přes ně pleskal, když něco udělal špatně. 

Lincoln něco nespokojeně zavrčel. Z puchu zvratků se mu dělalo zle a neměl daleko k tomu, aby také vyprázdnil obsah svého žaludku. Před svými spojenci si však něco takového nemohl dovolit.

„Je to jen mořská nemoc,“ ozval se chraplavě třetí hlas. Vikomt Francis Lovell. Lambert sevřel okraje kbelíku tak silně, až mu zbělely klouby. Z Lovella měl strach. Rebelie proti Tudorovcům ho stála levé oko, líbeznou tvář a všechnu laskavost. Stal se z něj tvrdý a nekompromisní muž, který se hnal pouze za pomstou a nezajímalo ho, kolik mrtvých těl za sebou zanechá.

„Jestli to bude takhle pokračovat, vyzvrací i svoje vlastní střeva,“ ušklíbl se Lincoln s nakrčeným nosem.

Lovella to nijak nevzrušilo. Ležérně pokrčil rameny. „Tak seženeme jiného.“

Lambert se zachvěl hrůzou. Ledový klid, s jakým vikomt mluvil o jeho nahrazení, ho děsil. Jako by byl pouze věc, kterou když se porouchá, můžete odhodit a koupit si novou—lepší a funkčnější.

„Zbláznil ses?“ zasyčel Lincoln. „Došli jsme už příliš daleko. Teď nemůžeme nic měnit. Náš plán je dobrý.“

„Vždycky se může něco pokazit, nikdy neříkej, že máš dobrý plán, dokud není po všem,“ prohlásil ostře Lovell. „Zavolejte sem nějakou služebnou, ať se o naše hrabátko postará,“ dodal ještě a pak těžkými kroky odkráčel pryč z kajuty. Když za ním s prásknutím zapadly dveře, Lincoln si znechuceně odfrkl.

„Udělejte to, udělejte tamto, nějak mu narostl hřebínek. Neměl by zapomínat, kde je jeho místo,“ zavrčel nespokojeně. „Richarde, udělejte, co nařídil, já už ten pach nevydržím,“ poznamenal směrem k mnichovi a pokusil se o podobně elegantní odchod jako Lovell, avšak dopadlo to zaškobrtnutím a pořádně sprostým zaklením.