Růže mají trny (I. díl) ✓

33. Dvojitý zrádce

ČERVEN 1486, LONDÝN

Dva zrádní bratři byli zajmuti a uvězněni v Toweru. Jejich krátká rebelie se dala ze všech stran hodnotit jako naprosto nepovedená. Obyčejní lidé už byli unavení z neutuchajících zmatků a bojů o trůn. Většině z nich vlastně příliš nezáleželo na tom, kdo zrovna stojí na trůn. Jejich život bude tak jako tak pořád stejně těžký - jen když byla válka, stal se těžším. Proto neměli žádný zájem, připojit se k Lovellovi a jeho stoupencům.

Jindřicha by to všechno mělo těšit. Měl by teď být veselý a klidný, protože nynější povstání bylo zdárně zažehnáno a nevypadalo to, že by se schylovalo k dalšímu.

Přesto tu však stále bylo něco, co králi nedávalo spát.

A právě proto teď kráčel temnou chodbou Toweru v doprovodu několika strážných a mířil k celám bratrů Staffordů. Správce Toweru šel před ním a držel v ruce svazek tlustých klíčů. Když došli k cíli, obratně z nich vybral ten, který patřil do zámku a otevřel těžké dubové dveře. 

„Přichází král!“ křikl přísným hlasem, když vešel a vrhl významný pohled na oba muže, kteří leželi ležérně rozvalení na svých kavalcích. Jindřich mu šel v patách a když se Staffordové jen velice pomalu zvedali ze své pohodlné polohy, nelibě se zamračil. To byla však veškerá emoce, jakou před nimi projevil. Upíral na ně svůj pichlavý pohled tak dlouho, dokud se oba nesklonili a nepoklekli před ním na špinavou zem.

V Humpreyho pohybech byla zřetelná nechuť z toho, co musel udělat. Thomas působil spíše odevzdaně, jako by se mu už nechtělo vzdorovat, namáhat se s dokazováním králi, že ho nevnímá jako svého panovníka. Jindřich to dokázal rychle vyčíst a vyhodnotit. S Thomasem pochodí lépe. Byl si jistý, že mladší bratr mu prozradí, oč ho požádá.

„Vstaňte. Thomasi Stafforde, promluvíme si,“ rozhodl a trhl hlavou k východu. Bude lepší, udělat to někde v soukromí. Humprey nenávistně stiskl rty. Stejně jako král si byl vědom, že Thomas je ten slabší článek. Jenže nemohl odporovat, v takové pozici se teď nenacházel.

Thomase se chopili dva strážní a odvedli ho do vedlejší místnosti, kde se nacházel stůl s židlí. Obyčejně zde sedával jeden ze strážných, který měl zrovna službu. Teď se na židli co nejdůstojněji posadil král. Věděl, že to, co teď dělá, nepřísluší jeho postavení. Král nevyslýchal zrádce ve špinavých celách. Tohle za něj měli dělat jiní. Jenže Jindřich svou věc nikomu svěřit nechtěl. Bylo to příliš osobní. Nejlepší bude, když vše vyřeší sám.

„Hoďte ho na zem,“ přikázal strážným a ledabyle mávl rukou ke křivé kamenité podlaze. Strážní s Thomasem ne příliš opatrně mrštili ke královým nohám, až Thomas bolestně hekl. Zůstal nejistě klečet. Strážní se postavili těsně za něj a v rukou svírali zbraně. Nebyl si jistý, jestli se chce a především jestli se může postavit.

Král si promnul bradu a několik vteřin na Thomase jen tiše upíral svůj hrozivý pohled. Zrádce cítil, jak se mu začíná dělat knedlík v krku a najednou nechápal, kde se vzaly ty řeči, že Jindřich nevypadá jako král. Jistě, v porovnání s nádherným Eduardem vypadal trošku fádně, ale to se týkalo jen vzhledu. Jeho chování, pohyby a výrazy vypovídaly o silném panovnickém charakteru. Proti své vůli k němu pocítil něco jako obdiv.

Konečně se Jindřich rozhodl, že už vězně svým pohledem dosti zastrašil a promluvil. „S kým spolupracujete?“ vyslovil první otázku. Jeho hlas byl tichý, ale výhružný. Thomas věděl, že musí odpovědět pravdivě.

„F-Francis L-Lovell, pane,“ vykoktal. „Vaše Veličenstvo!“ dodal rychle.

„Stafforde, řekněte mi něco, co nevím,“ požádal ho Jindřich se znatelnou ironií v hlase a Thomas sebou při tom trochu polekaně trhl. Stačilo pár dnů v žaláři a jeho psychika se naprostou zhroutila. Noční můry o smrti a Janette ho teď provázely každou noc.