Růže mají trny (I. díl) ✓

5. Jsem tvůj král

KVĚTEN 1485 LONDÝN, WESTMINSTERSKÝ PALÁC

„Lizzy, Lizzy," šeptal jí do ucha, zatímco držel ve dlaních její tvář. Elizabeth měla zavřené oči a nechala ho, aby ji jemně hladil po vlasech a obličeji. Pak se o ni opřel čelem. Seděli tak několik dlouhých vteřin. I přes košili cítila teplo jeho těla. Nejradši by z něj tu bariéru mezi jejími prsty a jeho holou kůži, strhla. Odhodila na zem do toho nejvzdálenějšího kouta jeho komnaty. Ale ještě museli počkat. Věděla, že o to více si pak tu chvíli užije.

Král Richard ji chytil svými prsty za bradu a přiložil své rty na její. V Elizabethině hrudi vybuchl oheň, který nebyla schopna ničím uhasit. A ani nechtěla. Nechávala ho planout. Nechávala se strhávat horkou vášní a touhou po jeho dotecích. Nedokázala vysvětlit, co přesně na něm milovala. Jeho tvář nepatřila k nejpohlednějším. Bylo to však něco v jeho chování, výrazu ve tváři, co ji přitahovalo. Snad to bylo i jeho věkem. Byl to zkušený, zralý muž a zajímal se zrovna o ni.

„Richarde," vdechla mu do úst a v jejím hlase zaznívala všechna vášeň, kterou k němu cítila. Richard se usmál, ještě jednou ji políbil a pak se od ní odtáhl.

Seděli vedle sebe v křeslech u něj v komnatě a před nimi v krbu vesele plápolal oheň. Venku už pomalu začínalo jaro a zrovna ten den byl jedním z těch výjimečně krásných, slunečných dnů, který sliboval konec vlády paní zimy.

Elizabeth se trochu zamračila, když ji propustil ze svého sevření, ale nahlas nic neřekla. Stačilo jí i to, že vedle něj mohla sedět. Těšila se z každé chvíle, kterou mohla strávit v jeho přítomnosti a nezáleželo na tom, jestli to bylo při hostině, kdy seděla u stolu daleko od něj nebo tady v jeho komnatě, kdy se ho mohla dotýkat.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil rychlým, rázným krokem lord Tyrell, jeden z Richardových nejbližších rádců. „Vaše Milosti, nesu naléhavou zprávu!" vyhrkl, ale zarazil se, když si všiml Elizabeth. Nevěděl, jestli má pokračovat dál nebo počkat, až král pošle Elizabeth pryč a tak rozpačitě přešlápl.

Richard však mávl rukou. „Klidně mluv, Tyrelle. Před lady Elizabeth můžeš."

Lordu Tyrellovi přelétl po tváři jen neznatelný stín nesouhlasu, ale pokračoval: „Mám zprávy od našeho špeha v Bretani. Tudor prý již ví, že královna zemřela a chystá se na invazi."

Richard s bledým obličejem vyskočil u křesla. „Kdy? Kdy by mohl dorazit?" vyštěkl.

„Podle mého špeha to může nějakou dobu trvat. Musí shromáždit vojsko, část mu zřejmě poskytne bretaňský vévoda a také-"

„Tak kdy?" přerušil ho král nevybíravě. Lord Tyrell si nervózně poupravil manžety na své vestě.

„Snad za dva měsíce," zamumlal nakonec neochotně.

Richard, pokud to bylo možné, zbledl ještě víc. Vrhl na Elizabeth dlouhý pohled a ta okamžitě pochopila, že tu už není vítána. Možná jí věřil, ale další slova nebyla určena jejím uším. Vstala, vysekla králi rychle pukrle a vyšla z komnaty. Když procházela kolem Tyrella, nemohla si nevšimnout jeho zamračeného pohledu, který jí věnoval. Neměl ji rád. A nebál se to dávat najevo. Richard k tomu však byl buď slepý nebo to vidět nechtěl.

Vyšla na chodbu a teprve když zašla za první roh, dovolila si zastavit se a opřít se o zeď. Jindřich Tudor se chystá na invazi do Anglie. To se nemůže stát. Teď, když je Richardova pozice na trůnu tak oslabená, měl Tudor šanci ho porazit. Jen při té představě, že by se to skutečně stalo a její Richard by byl mrtvý, se jí udělalo zle a měla co dělat, aby to rozdýchala.