Růže mají trny (I. díl) ✓

16. Večeře s králem

Jindřich pokynul Elizabeth ke stolu, aby si sedla. Ačkoliv nebyla nadšená, že tu musí být, pocítila nesmírnou úlevu, že tu není i jeho matka. Zároveň s tím však trochu znervózněla. Ještě nikdy nebyla v místnosti se svým nastávajícím sama. Jeho chladné oči ji děsily.

Z rohu místnosti se ozvaly libé zvuky, vycházející z lyry. Lizzy se tím směrem otočila. Na stoličce u krbu tam seděl chlapec s dlouhými vlasy a svými prsty prohrabával strunný nástroj. Kdyby Elizabeth Jindřicha neznala, skoro by si myslela, že se pokouší o romantickou atmosféru. Ach, kdyby tu tak mohla sedět s Richardem... dívat se mu do očí... nechat ho, aby ji hladil po ruce a šeptal do ucha sladká slovíčka...

„Líbí se vám můj velšský hudebník, princezno Elizabeth?" zeptal se jí Jindřich, který si všiml jejího pohledu a vyrušil ji tak ze zasněných myšlenek. Trhla sebou, jako by byla přistižena při činu, ale rychle se vzpamatovala a zaměřila se na Jindřichova slova. Velšský hudebník. Je z velšska, stejně jako Jindřich.

Vrhla na krále významný pohled. „A ta lyra je, tuším, z Anglie? Och, hudebník je ucházející. Ovšem myslím si, že je k nástroji příliš hrubiánský."

Jindřichovy bystré oči překvapeně zamrkaly, ale zřejmě pochopil skrytý význam jejích slov. Vyčítá mu jeho chování vůči ní. Naklonil hlavu na stranu. „Nemyslíte si, že je třeba do strun lyry pořádně hrábnout, aby zněla krásně?"

„Ne. Jen jemné prsty hudebníka dokážou z lyry dostat přesně ten tón, který potřebuje," odpověděla přesvědčeně a sladce se usmála. „Není-liž pravda, chlapče? Že hudebník musí být ke svému nástroji jemný a laskat jej, jako milenec svou milenku?" Otočila se na hudebníka, který přestal hrát a zdál se být naprosto vykolejen, že na něj Elizabeth promluvila.

Jindřich se zamračil. Vývoj rozhovoru se mu nelíbil. „Můžeš jít, kluku, odměnu ať ti vyplatí můj komoří," kývl na chlapce a jednoduchým pohybem ruky poslal pryč z místnosti i všechny ostatní. Pak pohlédl na Lizzy. „S laskáním milence máte své zkušenosti, lady Elizabeth?"

Lizzy zrudla a proklínala se, že použila zrovna takový příklad. Teď se to obrátilo proti ní. „Nemám, Vaše Veličenstvo a taková slova mě uráží," odsekla.

S Jindřichem to ani nehnulo. Propaloval Elizabeth zkoumavým pohledem, dokud jej nesklonila. Po tváři mu přeběhl sotva znatelný úsměšek. Nastalo ticho, které přerušovalo jen veselé praskání ohně v krbu. Lizzy si naprosto neprinceznovsky žmoulala v prstech kus látky ze svých šatů a uvažovala nad tím, jak by byla mnohem radši ve své vlastní komnatě, i když i tam musela podstupovat dusivou přítomnost tudorovských nohsledů.

Ticho přerušil Jindřich. „Pozval jsem vás na večeři, tak jezte, ať to nepřijde nazmar," vybídl ji, ale zněl mrzutě a otráveně.

Elizabeth ho mlčky poslechla a v místnosti se opět rozlehlo ticho. Oba stolovníci byli pohrouženi do svých vlastních myšlenek, v nichž figuroval ten druhý a proklínali svůj úděl - totiž, že se musí vzít.

„Chtěla bych vám osobně poděkovat za svého bratrance, že jste mu poslal učitele a nějaké knihy. Podle sestřenice Markéty mu to velmi zlepšilo náladu." Tentokrát to byla Elizabeth, kdo přerušil tíživé mlčení a pokusila se o úsměv.

„Vaše poděkování už ke mně dorazilo," odvětil suše Jindřich. Najednou si přál, aby na něj Elizabeth nebyla tak milá. Chtěl, aby na něj křičela, že jí zničil život, aby ho proklínala a urážela. Její nechuť k němu z ní přímo sálala, ale přesto vždy bez řečí udělala to, co jí bylo poručeno. Nezáleželo na tom, jak moc se ji snažil urazit. Ona to vždy vzala s grácií a tím svým okouzlujícím sladkým úsměvem. Uvědomil si, že ho to popouzí na nejvyšší míru. Přál si, aby se takto chovala, protože chce. Z vlastní vůle. Ne proto, že to cítí jako svou povinnost vůči Anglii. Vždycky si přál poslušnou manželku. Vnímal to jako největší cnost. Ale tahle Lizzyina přezíravá poslušnost, skrývající nenávist, ho dokázala akorát rozzuřit. Sám se svým pocitům divil a nechápal je, díky čemuž se cítil ještě popuzenější.