Růže mají trny (I. díl) ✓

38. Pekařův synek

ČERVENEC 1486, OXFORD

Vysoký mnich s hnědými vlasy a krysím obličej stál u okna a zamračeně vyhlížel ven. Ruce měl překřížené za zády a sám pro sebe si něco mumlal. Byl to Richard Simmons, onen mladý mnich, který se rozhodl, že sesadí Tudora z trůnu stůj co stůj. Už přišel na to jak a jeho mazaný plán byl v pohybu. Na chvíli si dovolil se spokojeně usmát. Zatím šlo všechno tak, jak mělo. Před třemi týdny byl odeslán jistý dopis jistému hraběti do Lincolnu. Doufal v kladnou odpověď. Ten dopis byl samozřejmě jisté riziko, ale nynější situace mu nahrávala do karet. Po království se rychle rozkřiklo, že hrabě Warwick utekl z londýnského Toweru.

Konečně zaslechl zvuk, na který čekal. Klapnutí dveří a pak spěšné kroky, jako by k němu někdo běžel.

„Omlouvám se za zpoždění!" ozval se za ním chlapecký hlas. Mnich se prudce otočil a změřil si dotyčného nespokojeným pohledem. Byl to malý kluk, asi jedenáctiletý, s velmi pěknými rysy ve tváři. Blonďaté vlasy měl pečlivě učesané a byl oblečen do čisté bílé košile a hnědých kamaší. Teď se zatvářil vyděšeně. „P-pane! Pane, omlouvám se za zpoždění," opravil se urychleně a mnich krátce kývl.

„Slušně vychovaný mladý pán nikdy nechodí pozdě, Eduarde! Ať už se nic podobného neopakuje. Požaduji dochvilnost."

„Jistě, pane," přisvědčil Eduard se sklopenou hlavou.

„Dobrá, vyzkoušíme, kolik si toho pamatuješ," rozhodl Richard. „Jaké je tvé jméno?" vystřelil svou první otázku a chlapec bez zaváhání odpověděl.

„Princ Eduard Plantagenet."

„Titul?"

„Sedmnáctý hrabě z Warwicku."

„Kdo byli tvoji rodiče?"

„Můj otec byl George Plantagenet, vévoda z Clarence, bratr krále Eduarda čtvrtého. Matka byla Isabella Nevillová, vévodkyně z Clarence."

Mnich pochvalně pokýval hlavou, nad rychlostí a správností chlapcových odpovědí. Zakroužil kolem něj a pokračoval v rychlém střílení otázek. „Kde jsou tvoji rodiče teď?"

„Oba mrtví. Můj otec zemřel v Toweru během vlády mého strýce Eduarda, matka zemřela při porodu," vyhrkl chlapec.

„Správně. Máš ještě nějaké další příbuzné?"

„Ne... ano! Sestru Markétu a sestřenice."

„A kde jsou ony?"

„V Londýně. Obě dvě. Sestřenice Elizabeth z Yorku byla donucena vzít si Jindřicha Tudora."

Richard se při zmínce toho jména nenávistně ušklíbl a nahnul se k chlapci tak blízko, až se téměř dotýkali nosy. „A kdo je Jindřich Tudor? Jak se dostal na trůn?"

„On..." Chlapec si nervózně zkousl ret a vyděšeně kmital očima po tváři svého učitele, která začínala pomalu tvrdnout vzteky. „Zabil mého strýce Richarda, krále Anglie!" vzpomněl si konečně. „Během bitvy u Bosworthu. Chopil se koruny neprávem, je to uzurpátor."

Mnich se spokojeně usmál a oddálil od chlapce svou tvář. „A řekni mi, kdo je tedy právoplatným dědicem trůnu?"

„Já, hrabě z Warwicku," vyhrkl chlapec.

„Nemáš žádné mužské příbuzné?" zkoušel ho mnich a podezřívavě přimhouřil oči.

„Ne, nemám," začal chlapec, ale když mnich rozzuřeně pozvedl ruku, aby ho uhodil, rychle se opravil: „Tedy ano, ano. Mám. John de la Pole, hrabě Lincoln. Ale pochází z ženské linie Yorků, proto mám větší nárok na trůn já. Já jsem první v mužské linii Yorků a... a proto..."