Růže mají trny (I. díl) ✓

47. Námořníkovo svědectví

Když se Jindřich v roztržité náladě blížil k síni, kde vždy probíhala královská rada, slyšel tlumené mužské hlasy, které byly viditelně rozrušené. Předtím, než vstoupil, musel se zhluboka nadechnout, aby uklidnil své rozjitřené pocity. Stále na sobě cítil ublížený pohled své manželky. Ve svém hněvu se k ní zachoval neurvale, ale nemohl si pomoct. Cítil se unaveně a při představě toho, jaké zprávy ho asi čekají, měl chuť dát se na útěk. Ale neměl kam utéct.

A král neutíká. Dodal sám k sobě v duchu, aby si dodal odvahy.

Mlčky kývl na dva strážné, kteří stáli u dveří a ti mu je otevřeli. Pak luskl prsty, aby jim dal znamení, že se teď mají vzdálit. Tohle byla tajná porada. Nikdo nesměl poslouchat.

Uvnitř místnosti, do které Jindřich vešel, stáli jeho strýc Jasper Tudor, hrabě Oxford, lord Thomas Stanley, Richard Fox, biskup Morton a nějaký špinavý, otrhaný muž, kterého Jindřich ještě nikdy neviděl. Všichni se při jeho příchodu hluboce uklonili, ale Jindřich jen netrpělivě mávl rukou.

„Můžete povstát. Přejděme rychle k věci. Tohle má být ten muž, co nese tak naléhavé zprávy, že jste mě vyrušili od večeře s mou ženou?" Tvářil se přísně, v jeho tváři nebyla ani stopa po únavě nebo snad nejistotě, kterou ve skutečnosti cítil. Otrhaný muž namáhavě polkl a zatoužil po tom, aby teď mohl být někde hodně daleko na moři. Králův pohled byl tvrdý jako ocel. Mnohem radši by ted čelil bouři, než tomu pohledu.

„Ano, Vaše Veličenstvo," odpověděl mu biskup Morton. „Jmenuje se Harry Bladder a tvrdí, že loď jeho kapitána měla přijmout na palubu Jamese Asdala."

„Jamese Asdala..." zopakoval pomalu a rozvážně Jindřich. „Naše spojka z Burgund, která se nám už dávno měla ozvat."

Nebylo to vysloveno jako otázka, ale biskup Morton, který spravoval síť špionů, souhlasně přikývl. „Ano, pane. Už před několika týdny jsme od něj měli dostat pravidelnou zprávu. Nic však nepřišlo. Jako by se po něm slehla zem."

Jindřich svůj pohled zamyšleně stočil na otrhaného námořníka. „A tento Harry Bladder ho viděl na lodi svého kapitána?"

„Tvrdí to," zahučel lord Stanley, ale jeho hlas zněl nedůvěřivě. „Pokud však mohu něco říct, Vaše Veličenstvo... já bych za pravdivost jeho tvrzení nedal ani zlámanou penci."

„Děkuji za váš skromný názor, lorde Stanley," poznamenal Jindřich studeně a nespouštěl přitom svůj zrak z námořníka. Ten byl na první pohled naprosto vyděšený. Žmoulal v rukou svou čapku a očima zkoumal špičky svých bot. V obličeji byl tak zelený, že se Jindřich obával, aby se každou chvíli neskácel na zem. „Dali jste mu někdo najíst a napít?" zeptal se svých rádců a konečně od Bladdera odtrhl svůj pichlavý pohled. Jeho rádcové se po sobě trochu rozpačitě podívali.

„Ne, pane. Hned jsme pro vás dali poslat," odpověděl Richard Fox. „Považovali jsme to za nejlepší řešení. Mysleli jsme–"

„Příště radši tolik nepřemýšlejte, Richarde," přerušil ho Jindřich ostře. Dnes byl opravdu velmi špatně naladěn a z významných pohledů, které si jeho rádců vyměnili, to moc dobře pochopili.

Richard Fox stiskl zuby, ale pok

Pokorně sklopil hlavu a řekl: „Omlouvám se. Okamžitě dám poslat pro nějaké víno a jídlo, můj pane."

Král pokýval hlavou. „Ano, to udělejte, Foxi. A příště bez toho, abych vám to musel nařizovat sám."

Mladý kněz se mlčky uklonil a vyběhl ven z místnosti, ale v duchu Jindřichovi spílal. Takhle je všechny ponížit před tím špinavým otrhancem! Měl na krále zlost, ale zároveň věděl, že poslední dny byly náročné a Jindřich byl čím dál podrážděnější. Dál jednal s ledovým klidem, ale v očích se mu přitom blýskal oheň hněvu.