Růže mají trny (I. díl) ✓

6. Pevnina na obzoru

KVĚTEN 1485

Nastal den jejich odjezdu na Sheriff Hutton. Stáli na nádvoří, zatímco lokajové skládali jejich bedny s oblečením do kočáru a stájníci jim připravovali. Lady Greyová se se svými dcerami srdceryvně loučila. 

„Pošlete mi dopis a dejte mi vědět, že jste dorazily v pořádku. Napište mi také, jak se má Eduard a moc ho ode mě pozdravujte,“ říkala, zatímco Lizzy i Cecily tiskla ruce.

Cecily se klidně usmála. „Neboj, matko, budeme v pořádku. Jsme přece v dobrých rukou.“ A kývla hlavou směrem ke dvoum šlechticům, kteří měli jet s nimi jako doprovod. Lord Morley byl jejich příbuzný. Vzal si Elizabeth de la Pole, dceru sestry Eduarda IV. Byl to oddaný Yorkista a králi Richardovi projevoval svou přízeň peněžitým příspěvkem do královské pokladnice. Druhý z mužů byl John de la Pole, hrabě Lincoln, který krále také náležitě podporoval a šeptalo se o tom, že to on by mohl být jmenován Richardovým dědicem, protože hrabě Warwick byl přece jen ještě dítě.

Lady Greyová přikývla. „Ano, to jste. Přesto se budu modlit, abyste měly klidnou cestu.“ Pak vzala Cecilynu tvář do dlaní a políbila ji na čelo. „Bůh tě ochraňuj, Cecily,“ zašeptala k ní. Potom přešla k Elizabeth. „Ach, Lizzy,“ zamumlala a věnovala jí pohled plný porozumění. „Buď silná.“ Na to ji také přitiskla rty na čelo.

„Nemusíš mít strach, matko. Jsem silná,“ odpověděla mnohem odhodlaněji, než se ve skutečnosti cítila. Lady Greyovou to však očividně uklidnilo, protože jí z tváře zmizel ustaraný výraz a nahradil ho úsměv.

To už k nim přikročil lord Morley. „Mé paní, jste připraveny?“ otázal se s úsměvem na rtech. Lizzy naposledy pohlédla do oken královy komnaty. Nepřišel se ani rozloučit. Od toho rozhovoru, kdy jí sdělil, že ji posílá pryč, spolu vůbec nemluvili. Napůl doufala, že pro ni ještě pošle a řekne, že lhal, že nic z toho nemyslel vážně a ve skutečnosti ji miluje. A že její bratry nezabil, protože přece není bezcitný vrah malých dětí. Ale nestalo se tak. Lizzy tedy nezbylo nic jiného, než se narovnat a otočit se k tomu všemu zády. Do konce života ho nenávidět za všechno, co provedl. Jenže to právě nedokázala.

Oplatila lordu Morleymu úsměv a řekla: „Ano, jsme připraveny. Můžeme jet.“

Lord Morley dal pokyn jejich malé družině. K Lizzy a Cecily byli přivedení jejich koně a lord Morley jim pomohl do sedel. Pak sám nasedl na svého koně a v čele družiny vyjel z nádvoří. Lizzy uchopila uzdu a ještě naposledy pohlédla na matku, která si tiskla jednu ruku k srdci a druhou jim mávala. Pak už za klapotu koňských kopyt následovala lorda Morleyho a několik strážných.

Cesta byla dlouhá a únavná, protože na noc se vždy zastavovali v nějakém sídle a jejich pánové byli návštěvou většinou tak nadšeni, že jim připravili velkou hostinu a přemlouvali je, aby zůstali o něco déle, že pozvou hudebníky, vypravěče a kejklíře. Lord Morley a hrabě Lincoln je museli začít asi v polovině cesty rázně odmítat, protože takhle by dojeli do Sheriff Hutton nejdříve za měsíc a s pořádně naditými břichy.

Občas, na některé ze zastávek, se Elizabeth a Cecily tajně vytratily z hradu a sešly dolů do městečka, kde pod kapucí poslouchaly, co si povídají lidé. Milovaly tuhle zábavu. Snad i díky příchuti nebezpečí, kterou vždy cítily na jazyku. Kdyby na ně někdo přišel, nemusely dopadnout dobře. V hostincích tak vyslechly další povídačky o králi Richardovi, které se rychle šířily. Lidé mu přezdívali král Herodes, kvůli vraždě mladých princů. Označovali ho za Jidáše Iškariotského, protože svého zesnulého bratra, krále Eduarda IV., tak nechutně zradil.