Růže mají trny (I. díl) ✓

25. York, bašta zrádců

Král Jindřich VII. vjel do Yorku za velkého jásotu všech přihlížejících. Na náměstí se na jeho počest sešlo celé město a lidé se tlačili jeden přes druhého, aby byli králi co nejblíže. Jindřich strnule seděl na svém koni a snažil se tvářit co nejvíce přátelsky. Nemohl se však zbavit dojmu, že ať se bude stačit sebevíc, stejně se nevyrovná miláčkům Yorku— předešlým králům. 

Pamatoval však na Elizabethinu poznámku, že lidé mají rádi, když se jejich panovníci usmívají, a tak se o to snažil. Měl však spíš pocit, že u toho vypadá neskutečně hloupě. Pokud má obyvatele Yorku něčím okouzlit, nebude to úsměv, ale ukázka jeho síly! Plánoval se v Yorku zdržet dva dny a na zítra se měl uskutečnit turnaj na jeho počest, kterého se chtěl účastnit. Tam všem ukáže!

Průvod konečně dorazil až na náměstí, kde uprostřed stál na vyvýšeném stupínku starosta města. Za ním postávala jeho rodina, která krále vítala nejhlasitěji. Hlavou se mu mihla myšlenka, čím jim asi jejich hlava rodiny pohrozila, když by tak neučinili. Sám pro sebe se ušklíbl. Byla v tom jakási faleš, ale na tom vlastně nezáleželo. Chtěl jim jen ukázat svou moc a sílu, o nic jiného nešlo, ať si Elizabeth tvrdila, co chtěla. Nestál o lásku Yorku, pouze o jejich loajalitu. 

„Vaše Veličenstvo, je pro nás obrovská čest, že vás můžeme přivítat v našem městě,“ promluvil starosta a hluboce se králi uklonil.

Jindřich kývl. „Pro mne je velká čest, že mohu navštívit domovinu své ženy, vaší milované královny,“ odpověděl. „Provolejme slávu na její počest!“ zvolal a pozvedl ruku zataženou v pěst. „Sláva královně! Ať žije královna!“

Odpovědi se mu dostalo ze stovky hrdel. „Sláva královně! Ať žije královna! Bůh ochraňuj královnu!“ volal dav nadšeně a Jindřich v jejich výrazech postřehl najednou mnohem větší uznání a obdiv. Zmínil jejich drahou Elizabeth z Yorku. Tím v jejich očích zřejmě stoupl.

Sesedl z koně a s úsměvem přijal starostovu úklonu. Byl to malý mužík s černými vlasy, které už byly hojně protkané šedí a bystrýma hnědýma očima.

„Vaše Veličenstvo, přijmete menší pohoštění, které jsme pro vás připravili?“ zeptal se starosta s další úklonou a ukázal na svůj dům. Jindřich pokýval hlavou. Slyšel, jak i ostatní z jeho družiny sesedají z koní. Jeho matka se brzy objevila po jeho boku a starosta provedl další hlubokou úklonu, tentokrát směrovanou k ní.

„Mylady králova matko, jaké potěšení, že vás zde mohu přivítat,“ lísal se k ní podlézavě, zatímco Markéta se na něj dívala, jako by měla před sebou nějakého nechutného červa.

A pak se všechno seběhlo tak rychle, že to nikdo nebyl schopen postřehnout. Když se poté Jindřichovi rytíři, ale i obyvatelé Yorku dohadovali, odkud přiletěl šíp, nikdo nebyl schopen to určit. Jisté bylo, že hrabě Oxford ho spatřil jako první a strhl krále k zemi. Šíp prosvištěl těsně nad jejich hlavami a s přesností toho nejlepšího lukostřelce se zabodl přímo do srdce jednoho zbrojnoše, který stál hned za králem. Padl mrtvý k zemi. Jindřich se po něm ohlédl, s ústy otevřenými dokořán.

Byl už v bitvě. Viděl mnoho mužů umírat. Viděl krev. Viděl mrtvolný výraz. Vytřeštěné oči. Jenže teď to bylo jiné. Právě tím, že se nenacházel na bitevním poli. Ztuhl. Nebyl schopen pohybu, měl pocit, jako by ho strach přimrazil. Najednou netušil, kde je. Nevěděl, kde je nebe a kde je zem. Jediné, co si jeho rychle bušící srdce uvědomovalo, bylo; ten šíp měl zasáhnout mě. Mé srdce už vůbec bušit nemělo. Stejně jako toho muže zde.

Někdo se ho pokusil zabít.

Zdálo se, že ztuhli i všichni okolo něj. Starosta vyděšeně vyjekl. Jeho žena zaječela a zakryla oči svým dětem, které okamžitě začaly plakat. Z davu přihlížejících se ozývaly překvapené a přidušené výkřiky.