Růže mají trny (I. díl) ✓

37. Rodina je nadevše

Bessy, znělo jí v hlavě, když se dívala za jeho vzdalující se postavou a v očích se jí přitom zaleskla něha. Najednou zaduněl hrom a brzy poté protl oblohu zářivý blesk. Elizabeth překvapeně vzhlédla k nebi. Ani si nevšimla, že se tak zatáhlo. Objala si paže rukama, protože se do ní najednou dala zima a co nejrychleji se rozešla směrem k Winchesteru, do komnat, kde bude hřát teplý oheň v krbu.

„Lizzy!" Zaslechla hlas své sestry a vzápětí spatřila její drobnou postavu, jak jí běží naproti. Když se přiblížila, všimla si, že v rukou nese teplý plášť. „Na, vezmi si ho, ať nenachladneš. Král tě tu neměl takhle nechávat. Copak si nevšiml, že se blíží bouřka?" brblala Cecily zamračeně a pomáhala Lizzy se do pláště nasoukat.

Elizabeth se shovívavě usmála. „Myslím, že si těch mraků nevšiml a navíc měl dost na spěch," namítla mírně, ale Cecily se mračila dál. Vždycky dokázala na Jindřichovi najít něco špatného. Bylo zřejmé, že ho nemá ráda, ale dávala si velký pozor, aby to nedávala najevo. Lizzy však svou sestru znala celý život. Byla její nejmilejší a nejbližší přítelkyní, obzvláště poté, co zemřela Mary. Dokázala rozpoznat Ceciliny city vůči králi. Mrzelo ji to. Odpustila Jindřichovi a přála si, aby to samé učinila i Cecily. Ta však nikdy nedokázala tak snadno zapomenout na prohřešky ostatních - především, když se týkaly lidí, jež milovala.

„Jistě, měl na spěch! Jak by taky ne, když se pod ním opět třese trůn. Jen pár dní po popravě těch Staffordů!" ušklíbla se Cecily sarkasticky a pevně svou sestru objala kolem ramen. „A ty pojď, co nevidět začne pořádný slejvák."

„Cecily," napomenula ji vážně. „Nezapomínej, že jsme součástí toho třesoucího se trůnu. Jestliže padne Jindřich, padnu i já."

Cecily odmítavě stiskla rty. „Ne když s tím trůnem třese naše rodina. Pravá rodina."

„Pravá rodina? Tudorovci jsou má pravá rodina, stejně jako Yorkové!" namítla.

Její sestra se odmlčela a tiše vzdychla. „Naše matka by nedovolila, aby se ti cokoliv stalo," zamumlala.

„Naše matka už nemá žádnou moc. Ačkoliv nepochybuji o tom, že si v Bermondsay rychle dokázala všechny mnichy omotat kolem prstu." Lizzy odmítavě prohnula rty a lehce se zamračila. Ještě stále se nedokázala přenést přes to, co její matka udělala. Byla si naprosto jistá, že s rebelií nemá nic společného a o to horší bylo opačné zjištění. Cecily o tom všem věděla a dívala se na matčino jednání jiným pohledem.

„Dělala to kvůli nám," prohlásila sebejistě, ale Elizabeth odmítavě potřásla hlavou.

„Ne. Dělala to kvůli sobě, Cecily. Pro její hrdost byla příliš velká rána, že musela žít ve stínu Mylady královy matky."

„Ale aspoň by nikdy nedovolila, aby se něco stalo Teddymu!" vykřikla Cecily rozhořčeně. „Přece víš, že se král vrací do Londýna kvůli němu, ne? Řekl ti to snad? Nechá ho popravit, stejně jako Staffordy!"

Elizabeth se prudce zastavila a zatvářila se podrážděně. Měla Cecily ráda a věděla, že se takhle chová z části proto, že ji miluje, ale přece ji nemohla nechat, aby neustále pošpiňovala jejího manžela - a navíc krále.

„Zamysli se nad svými slovy, sestro! Jindřich je tvůj král a ty mu budeš projevovat úctu!" pronesla důrazně. Cecily se nad Elizabethiným výpadem zatvářila překvapeně. Chtěla něco namítnout, ale pak ta slova spolkla.

„Ano, jistě. Omlouvám se," zamumlala neochotně. Chvíli takhle stály naproti sobě a dívaly se jedna druhé do očí. Ještě nikdy se od sebe necítily tak vzdáleně jako teď. Konečně Cecily uhnula jako první pohledem a sklopila hlavu. „Opravdu bychom měly jít," zašeptala a jako by jí příroda chtěla dát za pravdu, z nebe se začaly snášet první dešťové kapky.