Růže mají trny (I. díl) ✓

44. Tajná zpráva

· ─────── ·𖥸· ─────── ·

D R U H Á Č Á S T

❝Zrada je jen otázkou peněz.❝

· ─────── ·𖥸· ─────── ·

ÚNOR, 1487, na moři

James Asdale stál na palubě lodi a křečovitě svíral v rukou zábradlí. Cítil, jak se mu společně s vlnami zvedá žaludek. Po několika hodinách byly konečně zase klidné. Nenáviděl moře. Pro službu králi byl však ochoten projít třeba samotným peklem - ostatně, tohle pro něj bylo peklo. Ta cesta však byla nezbytná. Musel tu zprávu doručit ústně. Ta slova nemohl svěřit papíru ani žádnému jinému člověku, protože si nemohl být jist, jestli se to králi donese. A tohle se k němu muselo donést.

„Je to otázka života a smrti," zopakoval si sám pro sebe šeptem, aby potlačil strach, který se mu kroutil v prázdném žaludku. „Otázka života a smrti, Asdali."

„Ále! Asdali, jsem rád, žes nás konečně poctil svou přítomností," ozval se za ním najednou hromový hlas a něčí ruka mu pevně dopadla na rameno.

James poněkud zkřivil svou tvář bolestí a otočil se na kapitána lodi. „Harrisone, taky tě rád vidím."

„Myslím, že tvůj žaludek se mnou nesouhlasí, co? Určitě mě proklíná všemi bohy, co zná. Musím přiznat, kamaráde, že takovou bouři jsem už nějakej pátek nezažil. Měli jsme smůlu," ironicky zkřivil rty.

„Smůlu?" opáčil James. „Máme štěstí, že jsme z toho vyvázli živí!"

„Nojo, jako mrtvej bys nemohl doručit tu super tajnou zprávu králi, že? Co je to vlastně zač, Jamesi. Jen kvůli tomu, žes chtěl vyjet hned, nás ta bouře potkala. Zasloužím si vědět, za co jsem já a mí muži nasazovali krky." Kapitán Harrison vyzývavě vysunul bradu, ale James se zamračil.

„Víš moc dobře, že ti to říct nemůžu. Proto je ta zpráva tajná," odsekl.

„Týká se to nějak toho nóbl pána, na kterýho ses vyptával v přístavu?" nedal si pokoj kapitán a zkoumavě přitom měřil Asdalovu zachmuřenou tvář.

James k němu prudce zvedl pohled. „Co o tom víš? Slyšels mě, jak říkám jeho jméno?" vyhrkl přidušeným hlasem.

Harrison ležérně pokrčil rameny. „Jo. Ne že by mi to něco říkalo. Ve vysokejch stavech já se nevyznám, ale někomu jinému by to třeba něco říkat mohlo."

Asdale podrážděně sevřel rty. Tohle mu tak ještě zbývalo. Ukecaný námořník. Rozvážně se ke kapitánovi otočil čelem a naklonil se k němu o něco blíž. „Teď mě pozorně poslouchej, Harrisone. O tom jménu nikomu ani necekneš, rozumíš? V Anglii, ani nikde jinde. Prostě na něj zapomeneš."

Robustní kapitán nevypadal těmi slovy ani trochu zaskočeně. Jeho odulé rty se pomalu roztáhly do širokého úsměvu. „Ty jsi zoufalej, Asdale. Jsi totálně zoufalej, že? To musí být opravdu hodně důležitá zpráva. Bylo by... dost nemilé, kdybys do Anglie nedorazil v pořádku, říkám to správně?"

„Vyhrožuješ mi?" usykl James nevěřícně. Ruka mu automaticky sjela k jílci dýky, kterou měl za pasem. Harrison si toho pohybu moc dobře všiml a pobaveně se ušklíbl.

„Rozhodně mám na to větší právo, než ty, nemyslíš? Stojíš na palubě mé lodi. Já jsem tady kapitán a moji muži poslechnou každé mé slovo. Tady neplatí zákon krále. Tady se řídíme podle mě. Takže tu dýku nech hezky schovanou tam, kde je."