Růže mají trny (I. díl) ✓

31. Takovým mužem nemohla pohrdat

Lady Elizabeth z Yorku seděla na svém oblíbeném místě. V pohodlném křesle, vyskládaném kožešinami u okna. Zírala ven na nádvoří, kde se čas od času mihl nějaký sloužící z hradu. Jinak tam však bylo ticho a pusto. Tak, jako v celém Winchesteru. Začínala mít z těch dlouhých, temných chodeb hrůzu. Připadala si tu tak opuštěná... jako vyhoštěnec ve svém vlastním království. Její jedinou radostí v posledních dnech byl návrat Cecily.

Její mladší sestra doprovázela Jindřicha na jeho královské vizitaci, která skončila velkým neštěstím v Yorku. Vrátila se s celým dvorem teprve před týdnem a okamžitě zamířila na Winchesteru. Doslechla se, co všechno se v Londýně odehrálo během její nepřítomnosti a bystře pochopila, že teď Lizzy bude potřebovat její sesterskou náklonnost.

Pro Lizzy teď byla jedinou vzpruhou, ačkoliv měla pocit, že občas je Cecily trochu roztržitá. Zrovna včera jí přišel dopis, a když se zajímala, od koho je, spěšně odpověděla, že jde jen o nějaký vzkaz od jedné její přítelkyně a pak se vymluvila na nevolnost. Lizzy bylo jasné, že za tím něco je a byla pevně odhodlaná, zjistit co. To bylo totiž to jediné, co zde mohla dělat.

Zbystřila, když z nádvoří zaslechla nějaký klapot. Napřímila se a pozorně pohlédla ven z okna. Srdce se jí málem zastavilo, když poznala muže v čele malé skupinky rytířů. Přijel. Přišel ji odsud zachránit nebo se jí vysmát?

Najednou nevěděla, co dělat. Vyskočila z křesla tak prudce, až sebou Markéta sedící v koutě polekaně cukla a bodla se vyšívací jehlou do prstu.

„Přijel král,“ oznámila svým dvorním dámám prostě a zastavila se s významným pohledem na Cecily. Ta se prudce nadechla a trochu vyvalila oči.

„Ach, Lizzy!“ vyhrkla, vrhla se k ní a pevně ji chytila za ruce. Naklonila se tak, aby ji Sára ani Markéta nezaslechly, přestože pilně špicovaly uši. „Co myslíš, že tu chce? Musíš ho požádat, aby ti dovolil navštívit matku!“

Elizabeth roztržitě přikývla. O své matce neměly žádné zprávy. Nemohly si psát ani navštěvovat. Nevěděly, jak na tom je. Shodly se s Cecily, že pokud se nějak dostane ke králi, musí ho požádat, aby jim dovolil se s ní spojit. Byla to přece jen královna vdova. Zasloužila si jistou úctu, která vyplývala z jejího postavení.

Najednou si uvědomila, že má na sobě stejné šaty, jako už několik dní a účes jí zřejmě zplihl a začala se rychle upravovat. Cecily pochopila a chopila se jejích vlasů. Sykla přitom na Sáru, Markétu, Annu a Maggie, aby se k ní přidaly. Brzy tak Elizabeth vypadala tak krásně, jak jen to navzdory jejímu utrápenému obličeji šlo. Byla připravena.

Pak si pomyslela, že stát uprostřed místnosti, až Jindřich vejde, by znamenalo, že na něj nedočkavě čekala a takový pocit mu rozhodně dopřát nehodlala. Usadila se tedy zpátky k oknu do křesla a kývla na své dámy, aby pokračovaly ve své práci tam, kde přestaly. Všechno muselo vypadat naprosto normálně.

Jenže, jak si uvědomila, nic normální nebylo. Srdce jí tlouklo až někde v krku. Byla nesmírně nervózní. Takhle se necítila ani před prvním setkáním s Jindřichem. Možná to bylo tím, že tenkrát byla odhodlaná nenechat se Jindřichem zlomit, vyprovokovat. Chtěla mu ukázat, že se jí jeho neuctivé chování nijak nedotýká, protože jím pohrdá. Nebylo mezi nimi žádné pouto. On byl cizinec. Možná se narodil v Anglii, ale většinu života strávil ve Francii a na jeho způsobech to bylo znát. Ona byla dcera krále, jehož vláda ho z Anglie vyhnala a údajná milenka dalšího krále, který nalezl svou smrt pod hrotem Jindřichova meče. Spojovalo je vzájemné pohrdání a nenávist.

Jenže teď... rozhodně nemohla říct, že by ho stále nenáviděla. Ani kvůli tomu, co jí provedl. Byla si naprosto jistá, že za tím vším stojí spíše lady Markéta, než on. Necítila vůči němu ani pohrdání, ačkoliv to by si muž, který si nechává diktovat od své matky, jistě zasloužil. Tak proč už teď pohrdání nemá v jejím srdci místo?