Růže mají trny (I. díl) ✓

3. Láska je podivná věc

BŘEZEN 1485 LONDÝN, WESTMINSTERSKÝ PALÁC

Pod okny se rozlehl křik.

„Podívejte se!"

„Co se to děje?"

„Slunce! Slunce padá z oblohy!"

Elizabeth se lehce zamračila a zvedla hlavu od vyšívání, kterému se spolu se svou matkou, sestrou Cecily a několika dvorními dámami věnovala v předpokoji do královniny komnaty. Odložila vyšívání vedle sebe a přistoupila k oknu. Nádvoří bylo plné lidí, kteří zakláněli hlavy a ukazovali si rukama na nebe. Lizzy zalapala po dechu.

„Matko, Cecily, pojďte se podívat!" vydechla nevěřícně. Slunce mělo na sobě nějaký podivný černý stín, takže vypadalo spíš jako měsíc. Nikdy v životě nic podobného neviděla.

Lady Greyová a Cecily se také zvedly a sukně přišustily k oknu, kde stála. Cecily přidušeně vypískla a zakryla si ústa rukou. Lady Greyová se hlasitě nadechla, ale jinak nic neřekla a její obličej zůstal stejně znepokojivě klidný a důstojný, jako vždy.

V tu chvíli se z vedlejšího pokoje ozvalo téměř nelidské zařvání plné čiré bolesti. Všechny tři ženy sebou polekaně trhly a zbledly. Vyměnily si rychlé pohledy. Všichni v místnosti tušili, co se stalo a ve všech výrazech se zračilo mírné zděšení a také znepokojení. Nikdo se nepohnul, ale všechny zraky byly upřeny ke dveřím do královniny komnaty, odkud se teď ozývaly přidušené vzlyky.

Po době, která všem připadala jako nekonečná, se dveře otevřely a stanula v nich královnina nejdůvěrnější dvorní dáma, Alice Nevillová. Blonďaté vlasy měla svázané do nepořádného uzlu. Bledý obličej měla zpocený a pod očima měla velké kruhy, které značily, že už se několik dní pořádně nevyspala.

Rozhlédla se po místnosti a její nešťastný pohled už všem řekl, jakou zprávu přináší. „Královna právě zesnula," zašeptala. Hlas se jí přitom zachvěl potlačovaným pláčem. „Král vás žádá, abyste se všichni okamžitě vzdálily do svých pokojů. Chce být sám." Po těchto slovech znovu zaklapla dveře.

„Tak pojďte," pobídla lady Greyová rychle své dcery a sama se dlouhými kroky vydala pryč. Lizzy a Cecily na sebe pohlédly. V očích se jim třpytily slzy. Chytily se za ruce a následovaly svou matku. „Pojďte do mého pokoje," prohodila lady Greyová přes záda, když kráčely dlouhou chodbou. Obě její dcery jen mlčky přikývly.

Když vešly do pokoje, lady Greyová pohybem ruky vyhnala svou služku. Jakmile se za ní zaklaply dveře, otočila se na Lizzy a Cecily. „Richardova pozice je teď velmi oslabená. Nemá dědice. Zmocnil se trůnu neprávem. A teď ztratil i poslední kousek naděje, že by mu královna Anna mohla dát další dítě," pronesla tichým, klidným hlasem a ve tváři se jí nezračil ani kousek soucitu.

„A ty z toho máš radost," obvinila ji Lizzy prudce „Máš radost, že mu zemřel syn a teď i jeho manželka!"

„Aspoň teď pocítí stejnou bolest jako já," odvětila chladným tónem. „Neměla bys zapomínat na to, kdo je tvůj strýc zač." Dala důraz na slovo strýc.

Elizabeth hlasitě polkla. „Nezapomínám," zašeptala.

„Lizzy, nebuď hloupá. Jsi má dcera. Moc dobře vidím, co se s tebou děje. Vím, že jste se za ten rok, co tu jsme, sblížili." Vážně se zamračila, aby tím dala najevo svůj nesouhlas.

„A nechtěla jsi to tak snad?" odsekla Elizabeth. Hlas se jí chvěl jen těžko zadržovaným hněvem. „Nechtěla jsi snad, aby mi Richard začal důvěřovat a svěřovat mi tajné informace? Abys ty pak mohla... co? Tlumočit je Lancesterům?"