Růže mají trny (I. díl) ✓

18. Komu bude patřit tvá loajalita

18. LEDNA, LONDÝN, DEN SVATBY KRÁLE JINDŘICHA VII. A ELIZABETH Z YORKU

KRÁČELA katedrálou, oděná do zelených šatů, které měly zdůrazňovat kam teď patří: k Tudorovcům. Ty šaty samozřejmě vybírala lady Greyová. Myslela si, že tím Elizabeth poníží, ale ta moc dobře věděla, že zelená je barva, která jí velmi sluší, takže v šatech vypadala překrásně. Všichni šlechtici z významných rodů ji pozorovali a hodnotili. Dala si proto záležet, aby nenašli nic špatného. Měla hlavu zvednutou a bradu vystrčenou, jako královna, ale zároveň se vlídně usmívala, aby tím dala najevo svou podřízenost a cudnost.

Došla před oltář, kde už na ni čekal Jindřich s korunou na hlavě a v drahých zlatých šatech. Měl nicneříkající výraz a v očích obvyklý chlad. Otřásla se, když na ni pohlédl. Bylo to jako by se ponořila do ledové vody.

Thomas Bourchier, arcibiskup z Canterbury jim pokynul, aby poklekli a pak začal odříkávat latinské texty, které ke svatebnímu obřadu náležely. Elizabeth je příliš nevnímala. Jediné, po čem toužila bylo, aby už tahle směšná šaráda skončila. Byla si jistá, že Jindřich vedle ní to cítí stejně. Aspoň na něčem se shodli.

Ale ani po obřadu její tiché utrpení nekončilo. Následovala svatební hostina, během které musela sedět vedle Jindřicha a celou dobu se spokojeně usmívat. Pozorovala své dvořany, jak tančí a baví se. Mezi ní a Jindřichem panovalo hrobové ticho. Ani jeden z nich se rozhodně nebavil.

Najednou se vedle ní zjevil její bratranec John de la Pole a hluboce se uklonil. „Drahá sestřenko, dovolte mi, abych vám z celého srdce pogratuloval. Vypadáte v těch šatech opravdu rozkošně,“ vrhl na ni jeden ze svých širokých úsměvů a políbil ji na hřbet nastavené ruky.

Lizzy byla ráda, že vidí jí známou a milou tvář, ačkoliv se jí nelíbilo, jak jednoduše Johnova rodina vyměnila po smrti Richarda pláště. „Bratranče. Děkuji, ale mám za to, že jste ke mě příliš milý.“

John se zasmál. „Vaše Veličenstvo, máte neskutečné štěstí! Vaše žena je nejen krásná, ale také skromná!“ Obrátil se Lincoln na Jindřicha. Král se ani nepousmál.

„Jistě. Jsem si svého štěstí vědom,“ odpověděl stroze. Znělo to však, jako by trpěl a nepovažoval se ani trochu za šťastného.

John byl královou reakcí zaskočen a na chvíli znejistěl. Pak se však znovu obrátil na Elizabeth. „Smím vás vyzvat k jednomu tanci, drahá sestřenko? Dopřejte mi tu poctu, prosím!“

Elizabeth se otočila na Jindřicha, jestli s tím souhlasí. Musela mít jeho povolení. Byla teď přece jeho žena. Jindřich bez zájmu mávl rukou a tak se Lizzy usmála a řekla: „Zatančím si velmi ráda, děkuji.“

John jí nabídl rámě a zavedl ji mezi ostatní tanečníky. Všichni se před nimi rozestupovali a klaněli se. Když začala hrát hudba a všichni tanečníci se dali do pohybu, věnoval jí John zvláštní pohled. „Celá záříš, ale nejsi šťastná, Elizabeth,“ nadhodil.

Zamračila se. „Johne! Nechápu o čem to mluvíš. Vzala jsem si krále. Moje rodina se teď bude těšit velkým výsadám. Spojili jsme se, aby měla Anglie znovu mír a-“

„Lizzy,“ přerušil ji John nevybíravě. „Bratři Staffordové a John Lovell jsou stále na útěku. Nikdo přesně neví, kde jsou, ale je zřejmé, co plánují. Vzpouru.“ Elizabeth prudce zavrtěla hlavou, ale John nesmlouvavě pokračoval: „Lidem jako jsou oni, je úplně jedno, že sis vzala krále! Chtějí trůn pro sebe. O nic jiného jim nejde a tuhle situaci využijí, jak nejlépe mohou.“