Růže mají trny (I. díl) ✓

43. Jedno přání

KONEC LISTOPADU 1486

„Doufám, že už se máte lépe, má paní," křikl Jindřich ze sedla černého plnokrevníka na svou manželku, která jela jen kousek za ním na sněhobílé klisničce. Tváře měla trošku červené od podzimního větru a z pod zeleného čepce na hlavě se jí uvolnilo několik neposlušných vlasů. V tuto chvíli vypadala tak nespoutaně a divoce, až se králi sevřelo srdce.

Krátce po Arturových křtinách, zrovna když bylo vše připraveno k jejímu návratu na královský dvůr, náhle onemocněla a tak se její příjezd o několik dní protáhl. Doktoři tvrdili, že její nemoc není vážná, ale přesto se o ni Jindřich tehdy bál, ačkoliv by to samozřejmě nikomu nepřiznal.

„Samozřejmě! Zdravá jako rybka," zvolala Elizabeth v odpověď a vesele se ušklíbla. „Chcete to dokázat, Vaše Veličenstvo? Co takhle dát si závod tam k tomu buku na konci louky?"

Jindřich zatáhl za uzdy a donutil svého koně zastavit. Lizzy stanula vedle něj.

„Závod?" zopakoval po ní překvapeně, jako by to bylo slovo, které mu ve spojitosti s jeho manželkou nikdy nepřišlo na mysl.

Elizabeth se k němu trochu naklonila ze svého sedla. „Ano. Závod. Nebo se snad bojíte, že vás s Belladonnou porazíme?" Pohladila svou klisnu po hřívě a vyzývavě se jí přitom zajiskřilo v očích.

„Porazit anglického krále?" Jindřich si pohrdlivě odfrkl a Lizzy se jeho výrazu zasmála. Cítila se uvolněně. Jindřich ji dnes ráno před všemi přivítal velmi laskavě a s úctou. Ještě jednou jí děkoval za to, že mu dala silného a zdravého syna a vyjádřil úlevu nad tím, že už je jí dobře. Poprvé se vedle něj cítila skutečně jako královna. A milý zůstal Jindřich i později, když spolu v soukromí jedli, hráli si s Arturem a také teď na posledním královském honu tohoto roku. Kvůli tomu všemu byla ochotná přehlédnout černovlasého mladíka, který jel s družinou, jež je doprovázela a dokonce se na něj usmála. Roland de Velville přece za svůj původ nemohl. Bude na něj milá, přesně jak to Jindřich chtěl.

„Jsem dobrá jezdkyně, na to nezapomínejte, můj pane," upozornila ho s úsměvem na rtech. „Chcete se vsadit? Kdo vyhraje, musí tomu druhému splnit jedno přání."

„Copak jsem nějaká zlatá rybka, abych plnil přání?" zabručel Jindřich, ale na jeho výrazu byla znát, že ho ta nabídka ve skutečnosti zaujala. Naklonil hlavu na stranu a zkoumavě si svou manželku změřil pohledem. „Je to nebezpečná hra. Nedokážu vůbec odhadnout, co byste si mohla přát."

Lizzy pokrčila úzkými ramínky. „O to přece jde, ne? Musíte trochu zariskovat."

„Nerad riskuji. Jsem radši, když předem znám výsledek."

„U Bosworthu jste musel riskovat," připomněla mu, ale Jindřich potřásl hlavou.

„Nezapomínejte, že tehdy jsem neměl co ztratit."

„A teď máte? Copak si myslíte, že vás dokážu porazit? Anglického krále!"

Král se ušklíbl. „No dobrá, vy pokušitelko. Dejme si závod, když jinak nedáte," rozhodl a obrátil se na družinu dvořanů, která během jejich rozhovoru zastavili v uctivé vzdálenosti za nimi. „Já a má královna si dáme závod!" zvolal a dvořané na to odpověděli zajásáním.

Jindřich k sobě povolal barona Strange.

„Georgi, odstartuješ nám to!" přikázal mu a Georgovi přitom po rtech přejel potěšený úsměv.

„S radostí, Vaše Veličenstvo." Uklonil se v sedle. „Prosím, připravte se." Elizabeth s Jindřichem postavili své koně vedle sebe, aby měli stejnou startovní čáru.