Cizinka

12. Zase ty?

Prosinec si tento rok náramně užívám. Moje tělo se srovnává s náporem hormonů a všechno se ustálilo. Cítím se dobře a mám hodně sil na všechno. Několikrát se s Gitou vydáme na nákup vánočních dárků. Pokaždé skončíme v kavárně u horké čokolády a dortu. V této fázi těhotenství bych mohla jíst čokoládu po kilech. Přitom na začátku jsem ji nemohla ani cítit. Neskutečné jak se tělo dokáže měnit.

Ještě před Vánocemi podstoupím velké vyšetření v podobě screeningu. Holčička je naprosto v pořádku a vyloučily se veškeré vady. Spadl mi ze srdce ohromný kámen, už se na ni moc těším. I když jsem zatím v půlce těhotenství. To nám nedělá problém občas zabloudit do dětské sekce s oblečením. Samozřejmě jsme s Gitou některých kouskům neodolaly. Hlavně roztomilým šatičkám a bodíčkům, to jsme prostě celé my.

Štědrý den letos trávím zase v Oslu s rodinkou. S Norou koukáme na pohádky a po obědě se vydáme na procházku do centra. K mému překvapení se k nám přidají i dospělí. Venku drobně poletuje sníh a my míříme na trhy pro něco na zahřátí. Celý prosinec mě svrbí jazyk po svařáku, ale i dnes odolám. Místo toho zvolím opět horkou čokoládu.

Hlavní třídou Karl Johan se vydáme přes budovu parlamentu až ke královskému paláci. V zimě to tu vypadá kouzelně, přistihnu se, jak s ním o životě na zámku. Na tomto místě se mi to stává často, za těmito zdi bydlí královská rodina. Třeba zase oni chtějí někdy žít běžné životy, kdo ví.

Večer po večeři a rozbalení dárků opět sledujeme pohádky v televizi. Tento rok jsem dostala samé užitečné věci, jako předporodní kurz nebo jógu pro těhotné. Hana mi v tomhle ohledu hodně pomáhá, přeci jenom Noře nejsou ještě ani čtyři roky. Taky letos na Vánoce dostanu zázrak, poprvé ucítím pohyby mojí holčičky. Zrovna ležím v posteli, když to ucítím prvně, dojme mě to k slzám. Konečně opravu vím, že tam vážně je. Pohladím si břicho a opět máme náš pravidelný večerní pokec.

První svátek vánoční mám docela napilno. Hned po obědě mě vyzvedne Gita s Tarjeiem.

„Nazdar mamino, kde máš břicho?" Směje se Tarjei.

„Neboj se, někde tam je. Včera jsem cítila první pohyby," řeknu nadšeně.

„Páni, to je skvělé, ucítíme je taky?" Objímá mě moje kamarádka.

„Bohužel, to si musíme ještě chvíli počkat. Kam vyrážíme?"

„Někam to centra, dej mi ten kufr."

„Je vůbec zdravé letět v tohle měsíci?"

„Mám to povolené od doktorky, nemusíte se bát. Nakonec to je poslední možnost, jak se ještě podívat do Česka."

„Ty si vážně nezmar, nic tě nezastaví," kroutí hlavou Gita.

„Vždyť mě znáš," usměju se pobaveně.

Cesta, po které jedeme mi je povědomá. Samozřejmě jsem tu už byla, je to přece na Holmenkollen. Trochu rozpačitě se podívám na ty dva, co to na mě chtějí ušít? Jestli tam někde bude Johannes, tak se zahrabu do sněhu, přísahám!

„Netvař se tak vyděšeně, bude to skvělý," směje se Tarjei, z kufru popadne košík a razí si to přímo k můstku.

„My jdeme do muzea?"

„Pojď ty nevěřící Tomáši."

Muzeem jen projdeme k výtahu, která nás vyveze na vršek. Vystihli jsme skvělé počasí, mezi mraky dokonce občas vykoukne sluníčko. Tarjei vyndá termosku s kakaem a sušenkami. Stojíme tam nahoře, kocháme se nádherným výhledem a povídáme si. Mrzne mi nos a mám červené tváře, ale ani to mi nezkazí náladu. Zpáteční cestou to vezmeme přes letiště. Rychle se odbavím a vydám se ke gatu. S pocitem někde uvnitř si let užívám, tohle je na poslední dobu naposledy. Miluju létání a určitě budu s malou cestovat, jenže bude muset trochu povyrůst před prvním dobrodružstvím.