Cizinka

2. Vánoce

Užívala jsem si Norsko každou buňkou v těle. Možná proto dny utíkaly tak moc rychle. Byla jsem zase šťastná a spokojená. Hodně času jsem trávila s kavárenskou partou a po začátku svěťáku taky s Gitou. Tarjei, dělal ten jejich biatlon a ona mě nutila každý víkend sledovat závody. Konečně jsem pochopila aspoň pointu toho sportu. Nakonec to nebylo tak špatný, kolikrát jsem málem přišla o nervy. Ačkoliv se mi Johannes jako člověk protivil, v biatlonu byl vážně dobrej. Dokonce patří k úplné špičce, to teda říkala Gita.

Dneska jsem v práci naposledy před Vánocemi. Těším se na svátky, ale zároveň to bude zvláštní. Moje první Vánoce v Norsku a bez ní. Z ponurých myšlenek mě vnese do reality příchod nových hostů.

„Ahoj Majo," usměje se z pod kulichem Gita.

„Je ahoj, hned jsem u Vás."

Čapnu lístek s dnešním menu a jdu rovnou za nimi.

„Snad nemáme zvláštní přístup?" Směje se Tarjei.

„Dneska tu moc lidí není a čas neutíká. Když nebudu rušit, klidně se ráda přisednu."

„To by bylo skvělé," prohodí Gita.

„Co si dáte?"

„Já klasiku a ty zlato?"

„Když mě neprásknete dámy, dám si cheesecake a latté."

„Hned jsem zpět."

Broukám si vánoční písničku s rádiem a připravuju objednávku. Dveře se znovu otevřou a na prahu stojí Johannes.

„Zdravím, dlouho jsme se neviděli," ušklíbne se.

„To byl ale krásný čas."

„Vůbec si se nezměnila, to se mi líbí," otočí se na patě a jde k těm dvěma. Pije mi krev a to jsem ho neviděla skoro dva měsíce! Snažím se s ním vycházet kvůli Gitě, ale občas to prostě nejde. Tarjei, se nám vždy směje a prý si máme dát pozor, aby to nezašlo do jiné roviny. Tak leda, že bych šla do vězení za vraždu.

„Čokoládový dort a ovocný čaj pro Gitu a cheesecake a latté pro tebe," usměju se na zamilované hrdličky.

„Můžu si taky objednat?"

„Když na tom trváš," šlehnu po něm pohledem.

Snad minutu dělá, že čte menu. Ještě se u toho tak blbě tváří, vážně mi umí zvednout mandle.

„Dám si to stejné jako brácha," pronese konečně.

„Skoro mi vypadaly vlasy, ty se moc neumíš rozhodovat co?"

Tarjei, skoro vyprskne kafe na stůl a Gita se ušklíbne. Johannes, zrudne a podívá se do telefonu. Tuhle bitvu jsem vyhrála.

„Vy dva toho nikdy nenecháte?" Chechtá se starší z bratrů.

Vrátím se k nim s objednávkou a přestávám si ho všímat. Naštěstí se kavárna začne plnit a já mám práce nad hlavu. Nevím, kam dřív skočit a to je dobře. Aspoň ho nemusím neustále sledovat, kam kouká.

„Majo, můžeme zaplatit?"

„Jasně, hned jsem tu."

Tarjeie, mám ráda a když mi nechá i slušný dýško, šplhne si ještě víc.

„Během svátků pojedeme na běžky, nechceš to zkusit?" Nabídne mi velkoryse. Vyděšeně pohlédnu na Gitu, musí mě zachránit.

„Já nevím, nestála jsem na tom tolik let," začnu se vymlouvat.

„Klidně pojedu s tebou, aspoň tam nebudu sama. Tihle dva mají poněkud jiné tempo," usměje se moje kamarádka.

„Tak fajn, ale nemám ani běžky."

„Něco už vymyslíme, dáme si vědět. Pěkné svátky, Majo."

„Díky vám taky a bohatého Julinessena."

Cestou z kavárny zvolím delší cestu než obvykle. Chci pořádně nasát vánoční atmosféru, to se mi také povede. Štědrý den trávím s Norou u pohádek nebo pomáhám s přípravami na večer. Moje nevlastní mamka je skvělá ženská. Padly jsme si do noty a vím, že za ní můžu kdykoli přijít.

Ještě než usedneme ke slavnostní večeři, pomůžu Noře nandat rýžový nákyp na talíř. V Norsku se dává před hlavní dveře skřítkům. Chceme mít všichni pod stromečkem hodně dárků.

„A kdo nosí dárky tam, kde jsi byla dřív?" Zeptá se sestřička, když aranžujeme talíř venku.

„Myslíš v Česku, tam chodí Ježíšek. Není to skřítek jako tady, ale spíš malý kluk."

„Taky má svojí vesnici s dárky?"

„Samozřejmě, u nás neznáme přesnou adresu."

„Lidi se tam nejezdí koukat?" Vykulí svoje modré oči.

„Ne, má své soukromí, aby mohl sledovat chování lidí."

Pak už se pustíme do slavnostní večeře, zpíváme koledy a rozbalujeme dárky. Nora, odpadne u stromečku. Usne mezi roztrhaným papírem a novými hračkami. Ještě chvíli sleduju televizi, než se vydám na kutě. Stejně později v posteli nemůžu usnout. Vzpomínám na své dětství a na české Vánoce. Po tvář mi stékají slzy.

„První Vánoce bez tebe, mami," pošeptám na nebe plné hvězd. Vím, že tam někde je a dohlíží ne mě...

Další den koukáme všichni čtyři na Popelku, ano Norové milují tuto pohádku. Je to dokonce jedna z jejich tradic. Jenže je příšerně nadabovaná jedním mužem, který čte všechny hlasy.

„To se nedá," zasměju se a podívám se na tátu. Ještě si pamatuje na českou verzi, proto souhlasí.

„Je to krásná pohádka," oponuje mi Hana.

„Jedna z nejlepších, ale ne takhle dabovaná. Originál je o dost lepší, věř mi." Nacpu si plnou pusu cukrovím. Svátky trávíme všichni společně, což je docela rarita. Ani jeden z nich neřeší práci, to je od mého příjezdu vůbec poprvé.

Krásnou poslední adventní neděli. Snad už jste všichni skvěle naladěni a starosti jste hodili za hlavu. Dnešní díl je trochu kratší, ale ve středu se máte na co těšit, slibuju. :)